Dobrý den,
chtěla bych se zeptat, zhruba do kolika let trvá právě to, že když dítě pláče nebo křičí, tak nás potřebuje?
Konkrétní příklad: Švagrová má roční holčičku (a čtyřletého syna), při uspávání mají zajetý systém – vykoupat, obléknout, rozloučit se s bráškou a taťkou, studený dudlík, oblíbený plyšáček a do postýlky. Pak ale dlouho brečí a křičí. Její rodiče i prarodiče však zastávají názor, že se jí jen nechce spát a že si vynucuje pozornost. A právě to „vynucuje si pozornost“ mě zajímá. Nerada bych, aby má neteřinka byla rozmazlená, ale zároveň se bojím, že hrozí to, o čem mluvíte, „když potřebuju pomoct, nikdo mi nepomůže, jsem na to sama“. A další. Jak popisujete, že v naštvání někdo řekne, aby se uklidnil… Já sama třeba v něčím afektu (samozřejmě záleží) používám slova jako „klídek“, „dobrý“, „uklidníme se“, „nic se neděje“, „tak klid“, „nebreč“… Mluvím klidně, neverbálně dávám najevo, že jsem tu, že nabízím objetí, mám otevřený postoj a snažím se situaci opravdu uklidnit. To je v pořádku, že?

Moc děkuji za odpovědi. Také děkuji za video, které stručně jasně výstižně shrnulo základní přístupy k (nejen) dětem. Jako učitelka a teta si to potřebuju jednou za čas připomenout a také mě uklidňuje slyšet, že to co si myslím, je správné a v pořádku. S přáním pěkných dní,
Anna