KDYŽ DÍTĚ LŽE A KRADE

Toto kontroverzní téma začnu příběhem, jak moje dcerka ve školce s velkým přesvědčením tvrdila, že pro ni přijede maminka na koni. Děti vyhlížely a když jsem si to přihasila po svých, byly trochu zklamané. 😉

Řekli byste, že dcerka lhala? Nenazývala bych to tak. Do věku zhruba šesti let se o lhaní nejedná, jde spíše o bájení, přání a fantazie. Dětský svět by byl plný fantazie a snění, kdybychom jim do toho tolik nemluvili. Toto je velmi důležité odlišit a určitě bych předškolní děti nikdy nenazývala lháři. Což bych mimochodem nedělala ani u starších dětí a v průběhu článku si o tom více popovídáme.

Vím, že se lhaní dotýká vztahu, máme pocit nedůvěry, zrady apod. Pojďme se tedy na lhaní a krádeže podívat ze širšího hlediska.

Lhaní může být zdroj testování hranic. U mladších dětí jde často o obranu vlastního JÁ, kdy si samy moc nevěří a vědí, že nesouhlasíme s tím konkrétním chováním. Proto se velmi doporučuje vždy pracovat se sebedůvěrou dítěte. Zároveň vždy pojmenovat, jak vypadala realita.

Někdy jde právě o živou bujnou fantazii, kdy chce dítě upoutat pozornost. V tomto případě by bylo vhodné zjišťovat, co dítěti chybí a kde mu to chybí.

V neposlední řadě se může jednat o úniky do fantazie, ke kterým se uchylují více křehké a úzkostné děti. Svět je pro ně složitý a cítí potřebu unikat z něj. Zdá se jim nepřátelský a nejistý. Děti, u kterých se pocit dobrého světa neutvořil v raném dětství – tedy do tří let, mají poté problém tomu uvěřit a chtějí z něj unikat.

Velikou roli hraje citová vazba k primární osobě. Ta je evolučním mechanismem přežití. Jejím cílem je chránit dítě, pro které zůstat blízko rodičů znamenalo zůstat v bezpečí. Když tedy dítě věří, že se rodič bude za pravdu zlobit a bude reagovat hněvem, odsouzením nebo trestem, což povede k oslabení vztahu s dítětem, bude dítě lhát, aby svou vazbu s rodičem ochránilo. Chceme-li tedy, aby dítě říkalo pravdu, je třeba reagovat na ni se zájmem, starostí, péčí a zvědavostí.

Toto tedy bývá jedním z hlavních motivů lhaní dětí – zachovat si citovou vazbu s rodičem a vyhnout se tak odmítnutí nebo trestu. Někdy nechce rodiče zklamat, protože není třeba schopno naplnit očekávání rodiče, která jsou vysoká. Naopak úzkostného rodiče může chtít dítě svou lží ochránit, aby ho nezranilo a nevyvolalo jeho smutek, strach či zklamání.

U starších dětí jsou často důvody trošku jiné. Můžeme je hledat na straně dítěte samotného, nejen vztahu s rodičem. Tedy vlastní sklon k perfecionismu nebo kompenzace nízkého sebevědomí a sebehodnoty. Někdy dítě trápí neuspokojená potřeba – například chybí mu čas s tatínkem, a tak si vymyslí příběh o jejich společném výletě. A někdy se chce udělat zajímavější mezi vrstevníky.

Pokud jde již o vědomé poškozování druhého člověka (obvykle až od věku 10-ti let) a jde o promyšlené lži, tam je to závažnější. Může to být svádění viny na druhého, pomsta apod. Je třeba takové lži řešit. Společně hledat řešení, projít celou situaci. Posilovat dítě v odvaze přiznat, že něco udělalo špatně, ale ne ve smyslu výslechu a donucování. Pokud jen zkritizujeme, co udělalo dítě špatně a dáme trest, nepovede to k nápravě do budoucna. Je třeba s tím pracovat, věnovat tomu čas, popsat si, co by se dalo udělat lépe. Je to velmi důležité pro celý proces uvědomění. Dítě se potřebuje naučit, že každé chování má svůj důsledek – nepojmenovávat to trest. Trestáním jen podpoříme pocit viny a bude se to stále celé opakovat. Pokud mohu doporučit, je fajn vnést do výchovy humor. 😊 Samozřejmě chápu, že pokud Vám dítě lže přímo do očí, do smíchu Vám není. Ale odlehčit situaci se hodí na obě strany.

Jak tedy reagovat, když víme, že dítě lže?

Dát najevo, že víme, jaká je pravda, ale přitom nekonfrontujme dítě přímo se lží. Tím bychom dostali dítě do studu a viny a dítě pak nedokáže přiznat pravdu samo o sobě, neboť je to pro něj příliš zahanbující. Dá se tedy místo „Kam zmizely peníze, co jsem ti včera dala? Za co jsi je zase utratil?“ říct: „Včera jsem ti dala kapesné na výlet, ale paní učitelka říkala, že jsi u sebe žádné peníze neměl. Povíš mi, co se stalo? Ráda bych to věděla, abychom to příště vymysleli jinak. Třeba něco potřebuješ a nevím o tom.“

Velmi se vyplatí nepopírat pocity dětí, a naopak je správně pojmenovat. Určitě si vybavíte situaci, kdy dítě večer křičí, že chce to či ono a vy mu řeknete: „No jo, ty už jsi hodně unavený, půjdeme spinkat.“ Chápu, i já to tak několikrát interpretovala. 😉 Ovšem pokud se dítě vzteká, neříkat mu, že je unavené, i kdyby ta únava byla příčinou této emoce. Emocí, kterou aktuálně prožívá, je vztek, ne únava.

Chceme-li dítě podpořit, aby říkalo pravdu, je nutné jim nelhat a nedávat sliby, které nedokážeme splnit. Nevymýšlet si o nich před nimi – například „Můj Toníček už umí chodit na záchod“, i když to neumí. A zároveň nikdy nenutit dítě lhát – „Neříkej to babičce“, „Paní učitelka se to nesmí dozvědět“…

Zároveň můžeme sdílet i příběh z vlastního dětství, kdy jsme sami zalhali, jak jsme se cítili a co to způsobilo. Případně, jak se nám povedlo to napravit.

Projevovat tedy zájem o dítě. Určitě trestem neposílíme to, že dítě příště nebude lhát. Spíše se bude snažit lhát lépe, abychom na to nepřišli. Hledání viníků je zbytečné a vede pak k narušení vztahů. Můžeme dítě podpořit v tom, aby sdílelo své motivy a aby si i došlo samo k nápravě.

Pokud se tedy povede, že se dítě přizná, nikdy za to dítě netrestáme. Naopak je užitečné ho ocenit, že řeklo pravdu. Ukažme dítěti, že dělat chyby je běžné a my je pak můžeme napravit. Nabízím věty, které mohou být hodně nápomocné:

„Děkuji, že mi to říkáš, jsem ráda, že vím, co se stalo. Víš, že spolu cokoliv vyřešíme.“

„Moci si cením toho, že mi to říkáš, vyžadovalo to hodně odvahy.“

„Můžeš za mnou s čímkoli přijít. Nebudu se nikdy za pravdu zlobit. Chci, abychom si mohli důvěřovat.“

Zase tedy platí, že vztah by měl být na prvním místě a jen díky dobrému vztahu můžeme dítě vést k zodpovědnosti samo za sebe a k tomu, že bude ochotno respektovat naše pravidla a hranice. A zároveň se nebude bát s námi sdílet i nepříjemnou pravdu. K tomu ale opravdu potřebuje pocit svého bezpečí.

Lehce se dotknu i druhého velmi problematického tématu, a to jsou krádeže. V předškolním věku jde často o testování prostoru – tedy, co je moje a co tvoje. Samozřejmě je třeba aktuální situaci řešit a případnou odebranou věc vrátit. Je důležité, aby náprava nastala vždy (je-li to aspoň trochu možné) a věc se vrátila, i kdyby se jednalo o malou žvýkačku.

Chorobné krádeže, tedy kleptománie, se u dětí téměř nevyskytuje, a i v dospělosti je to relativně řídký problém.

Jaké bývají tedy důvody krádeží? Budeme se bavit o školních dětech, tedy od věku šesti let dále. Jak jsem uvedla výše, mladší děti spíše testují prostor.

Jsou určité typy krádeží. Pokud dítě bere věci doma a rozdává to dětem, často jde o to, že si kupuje jejich přízeň a pravděpodobným důvodem je nízké sebevědomí dítěte. Kupuje si vlastně vztah, kterého není samo schopno docílit. Má nedostatek sociálních dovedností. Můžeme pak na dítě mluvit dětským jazykem a přehrávat ty situace nebo je kreslit na papír. Nacvičovat sociální dovednosti, jak získávat kamarády, jak začít komunikaci apod. Existují k tomu i speciální skupiny, případně v dobře vedeném skautském oddíle se tomu dítě také může naučit.

Jde-li o braní věcí (peněz) doma, kdy pak kupuje věci sobě, obvykle se jedná o neuspokojenou citovou vazbu. Dítě shromažďuje věci pro sebe a nevěří, že je svět bezpečný a dobrý. Je třeba pracovat s emočním sebehodnocením a navázáním vztahu s dítětem. Zaměřit se na citovou oblast. Aby se dítě cítilo milované a přijímané. Hodně mu naslouchat, respektovat jeho pocity atd. Je dobré nedávat nevyžádané rady, kdy bychom situaci řešili za děti. Lépe, ať si na to přijdou samy. Podporujme děti v jejich samostatnosti a zodpovědnosti, ovšem samozřejmě úměrně věku a možnostem dítěte. Je nutné vyhodnotit míru podpory, kterou dítě ještě potřebuje a kde už si poradí samo.

Chce-li dítě mít něco pro sebe, ačkoli si někdo jiný myslí, že je to nesmysl – například „Jsi už velký na plyšáka“. Děti se pak stydí, ale jejich touha je velká, a tak mají tendenci si to vzít potají. Podporujme děti v tom, ať s námi sdílí své pocity a přání a neshazujme je. Opravdu nemám ráda tabulky ve většině oblastí našeho života, a i tady to vnímám jako důležité. 😊 Kolik z nás dospělých má svého oblíbeného plyšáčka? Asi není nutné hodnotit přání druhých a shazovat je…

Samostatnou kapitolou jsou ještě krádeže v partě, kdy parta začne vyžadovat, aby člen něco ukradl, přinesl apod. Nebezpečné bývají party, kde je velký věkový rozptyl (například 12 – 25 let). Obdobím hledání sebe, party, své hodnoty, bývá právě puberta. Dítě pak experimentuje a zkouší hranice své i společnosti. Máme-li v rodině dobré vztahy, obvykle dítě z party zase vystoupí. V pubertě sklízíme, co jsme v raném dětství a předškolním věku zaseli a musíme věřit a doufat, že dítě má s námi vztah dobrý. Je to těžké období pro obě strany.

V každém případě by vždy měla přijít náprava. Preventivně mluvit o tom, jak sociálně přijatelně získávat věci. A pokud se to nevydaří, je třeba ukradenou věc vrátit. Hodně stavit na vztazích s těmi dětmi. U starších dětí je možné mluvit už i o zákoně a případném trestu.

S tím souvisí i naučit děti zacházet s penězi. Tedy nastavit nějakou výši kapesného a učit děti s tím hospodařit. To každý můžeme mít nastavené jinak. Je výhodné, když si děti na něco musí šetřit a zároveň si své kapesné řídit hodně samostatně.

Vím, že tato témata jsou hodně citlivá a všichni se tak nějak učíme v nich chodit a jen věříme, že děti se v tomto světě zvládnou zorientovat a budou vědět, že vždy mají doma místo, kam se mohou vracet a kde získají potřebné bezpečí a vztah pro svůj další zdárný vývoj.

Mgr. Lucie Baliharová

Dovolte mi pozvat Vás na webinář paní Lucie Balihárové

Účastníci webináře budou seznámeni se specifiky sourozeneckých vztahů a jaký vliv má pořadí narození sourozence. Otevřeme témata sourozeneckých konfliktů a zda a jak je můžeme pomoci dětem řešit. Dotkneme se hierarchie v rodině a webinář nabídne určité techniky, jak dětem můžeme pomoci hledat řešení.

Sourozenecké vztahy a konflikty – jak pomoci dětem s řešením | Webinář s Lucií Baliharovou

Zaujalo vás toto téma?
Na podobná témata nabízíme na Eduall.cz i online kurzy a webináře, kde jdeme více do hloubky a přidáváme praktické příklady nebo se přidejte se do Eduallklub, kde získáte přístup ke kompletní knihově záznamů webinářů (přes 90 záznamů) a ke všem živým webinářům.

Nově jsme pro Vás vytvořili FB skupinu

Eduall poradna pro pedagogické pracovníky a rodiče