VÝVOJOVÉ TRAUMA U DĚTÍ – jak se projevuje?

Téma vývojového traumatu mě oslovilo při práci s dětmi v náhradní rodinné péči (NRP), které vykazovaly odlišné chování a reakce, než děti v biologických rodinách. Nefungovaly metody běžného rodičovství a já si kladla otázku, čím se tyto děti odlišují a proč jsou jejich reakce často odlišné, než by pečující osoba očekávala.

Díky setkání s PhDr. Janou Kovařovicovou, která se věnuje dyadické vývojové psychoterapii a terapeutickému rodičovství, jsem se v lektorském výcviku pod záštitou organizace ATTA mohla ponořit pod pomyslný ledovec takového chování dětí v NRP a začít odhalovat, jak jejich raný vývoj utváří jejich další chování, myšlení a smýšlení o sobě i o světě kolem nich.

Na počátku je důležité zmínit, co vlastně vývojové trauma je. Pod pojmem „trauma“ si víceméně každý umíme představit nějaký obsah a obvykle je spojen s nepříjemnou událostí v našem životě. Je však třeba odlišit jednorázové trauma a trauma vývojové.

Trauma je zahlcující zkušenost, kdy má člověk pocit ohrožení života, prožívá pocity bezmoci a zranitelnosti.

V případě jednorázového traumatu se však nejedná o tu samotnou událost, která se přihodila, ale o naši reakci na ni – tedy pokud se nám to stále vrací, máme opakované pocity úzkosti nebo strachu apod. Pak se z takové zkušenosti může vyvinout tzv. Posttraumatická stresová porucha, jíž je třeba odborně podchytit. Velký vliv na to, zda se u nás tato porucha rozvine, má to, jaké máme sociální zázemí a zda se můžeme opřít o někoho, kdo nám celý zážitek pomůže zpracovat.

Komplexní vývojové trauma je naproti tomu zranění dítěte v raném dětství, kdy k tomu dochází opakovaně a po dlouhou dobu. Dítě v raném dětství očekává, že o něj bude s láskou pečováno a adekvátně reagováno na jeho základní potřeby. Pokud se tak neděje, je prokázáno, že mozek takových dětí se začíná vyvíjet odlišně a vykazuje pak změny i v dalším vývoji dítěte.

Důležitým faktorem rozvoje komplexního vývojového traumatu je fakt, že se takové traumatické události odehrávají ve vztahu a dost často právě v tom nejbližším, který dítě má a potřebuje. Ubližuje mu tedy primární vztahová osoba – člověk, od kterého očekává lásku a péči. Dítě automaticky miluje svého pečovatele a touží po vztahu s ním. Ráda bych na tomto místě zmínila, že se občas rodiče obávají rozmazlení dítěte, pokud budou reagovat na každý jeho pláč. Mluvíme o tom v kurzech opakovaně, často jsme to slýchávali od našich rodičů – „Nechovej ho hned, jak zapláče, jen ho rozmazlíš“.

Dítě do roka věku není víceméně možné rozmazlit. Děti nemají jiný nástroj, jak nám sdělit, že něco potřebují, než svým pláčem. Jejich mozek se učí regulovat přes mozek rodiče, a tak ho ke svému vývoji bezprostředně potřebuje. Je nutné, aby dítě v tomto citlivém období svého vývoje zažívalo pocit bezpečí a jistoty, že vždy někdo adekvátně zareaguje na jeho potřebu. Ideálně stále ta samá osoba. V tom je právě riziko ústavních zařízení, kde se pečující osoby střídají a dítěti nemohou poskytnout tento druh pocitu jistoty a bezpečí. Zabezpečit dítě po fyziologické stránce je jedna věc, uspokojit jeho psychické a vývojové potřeby je věc druhá.

A právě ve chvíli, kdy se dítě opakovaně a dlouhodobě setkává s tím, že mu jeho potřeby nejsou adekvátně uspokojovány, není na ně reagováno nebo dokonce je reagováno negativně, mozek dítěte vykazuje odlišný vývoj než mozek dítěte, které vyrůstá v milující rodině. Trauma u dítěte není tedy o událostech, ale o vztazích. V tu chvíli mluvíme o „komplexním vývojovém traumatu.“ Jak jsem zmínila výše u jednorázového traumatu a jeho zpracování, pro dítě je tedy zároveň velmi traumatizující, že na náročné události bylo samo.

Jako příklad si uveďme děti, které za druhé světové války byly posílány na venkov, aby měly větší šanci přežití. Některé děti zůstaly se svými rodiči v Londýně, který byl v té době bombardován. Ve světle výše uvedených informací se dá nyní dobře odvodit, které (přeživší) děti na tom byly po skončení války lépe. Ano, opravdu to byly děti, které zůstaly v bombardovaném Londýně. Byly sice v bezprostředním ohrožení života, ovšem ve společnosti svých nejbližších osob, tedy rodičů.

Jak se tedy dítě s vývojovým traumatem projevuje? Především na základě raných zkušeností velmi odlišně vnímá svět. Nedostalo informaci, že světu může důvěřovat, neboť na jeho potřeby nedostávalo adekvátní reakci. Zároveň vnímá odlišně samo sebe. A to mi přijde jako velmi zásadní, u toho se na chvíli zastavme.

Dítě, kterému se rozvinulo vývojové trauma, samo sebe vnímá jako špatné a nehodné lásky. Nedůvěřuje, že by ho někdo mohl mít rád a že by si takový cit vůbec zasloužilo. Vždyť i ta nejbližší osoba (matka, jež ho nosila devět měsíců v břiše) se ho buď vzdala nebo se o něj dobře nestarala či ho dokonce týrala. Jak se dítěti může rozvinout důvěra v sebe sama? Ve svět a v lidi okolo? Je to velmi složitý proces, kdy v mozku jsou „vyjeté dráhy“, které se dítěti vytvořily v raném dětství a nedovolují vnímat se pozitivně. Takoví lidé mají i v dalším svém životě potíže navazovat zdravé vztahy. Zároveň dítě nevěří, že může cokoli ve svém životě ovlivnit. Zkrátka dítě nerozumí svým emocím, svému prožívání ani lidem okolo sebe. Dítě je pak náchylnější k psychickým obtížím.

Již jsem zmínila, že dítě se učí seberegulaci přes svého rodiče (pečovatele) a pokud nemělo příležitost se takovéto regulaci svých emocí naučit, je poté velmi frustrované i ve svém dalším životě. Často je náladové, dráždivější, bývá zlostné, mohou se objevit sebepoškozující tendence a další rizikové chování. Jejich mozek vyhodnocuje situace v životě podle jiných filtrů, dítě se rozhodí i na relativně malý podnět a snadno se dostane do potíží.

K tomu všemu se právě trauma projevuje i v učení a chování. Děti s vývojovým traumatem nezřídka dostávají nálepku ADHD. Není se moc čemu divit, projevy jsou opravdu téměř stejné. Nepozornost, hyperaktivita, slabá slovní zásoba, neschopnost se soustředit, problematické chování, potíže s respektováním hranic, agresivita, poruchy spánku apod. Projevy jsou tedy velmi podobné, ovšem léčba se zásadně odlišuje. Děti s traumatem byly zraněny ve vztahu. A jen ve vztahu je možné je začít léčit. Léky na ADHD tento druh obtíží nevyřeší.

Můžeme na tomto místě sdělit, že děti v náhradní rodinné péči mají v zásadě vždy poruchu citové vazby a vývojové trauma. Dokonce i v případě, kdy se dítě dostalo k náhradnímu rodiči bezprostředně z porodnice, jeho tělo si ztrátu biologické matky pamatuje a rozvíjí se u něj známky narušené citové vazby. Ovšem čím dříve je v pečující a milující rodině, tím dříve dochází k léčení a nápravě této ztráty.

Zní to všechno možná až smutně a beznadějně. Je tedy nějaká cesta léčby vývojového traumatu? Již jsem naznačila výše – ano, rozhodně je možné dětem s vývojovým traumatem pomoci. A je to velmi žádoucí, neboť to má vliv na celý jejich následující život – jak se budou vnímat, jak budou vnímat svět, jaké budou tvořit vztahy a jak budou vychovávat své děti.

Zopakuji, že léčba probíhá přes bezpečný vztah s člověkem, který o dítě pečuje. Jen v takovém vztahu se dítěti přetváří obraz sebe sama a světa kolem sebe. A k tomu pak slouží styl, který se jmenuje „Terapeutické rodičovství“, jež přináší nástroje a poznatky pomáhající pečovatelům se ve světě dítěte zorientovat. O tom však někdy příště. 😊

Mgr. Lucie Baliharová

Zaujalo vás toto téma?
Na podobná témata nabízíme na Eduall.cz i online kurzy a webináře, kde jdeme více do hloubky a přidáváme praktické příklady nebo se přidejte se do Eduallklub, kde získáte přístup ke kompletní knihově záznamů webinářů (přes 90 záznamů) a ke všem živým webinářům.

Nově jsme pro Vás vytvořili FB skupinu

Eduall poradna pro pedagogické pracovníky a rodiče