Představujeme lektorku Eduall: Ivana Procházková

Emoční inteligence, přechody a vnitřní rovnováha nejen pro děti, ale i pro učitele

Ivana Procházková je lektorka, psychoterapeutka a autorka, která propojuje hluboké porozumění dětskému světu s podporou dospělých – ať už rodičů, pedagogů nebo chův. Vystudovala speciální pedagogiku a francouzštinu a už na začátku své profesní dráhy věděla, že se chce věnovat vzdělávání a předávání zkušeností. Jak sama říká, má to štěstí, že může dělat práci, která ji skutečně naplňuje.

Během své cesty se věnovala dětem i dospělým v různých rolích. Je zakladatelkou prvních Montessori jeslí v Brně, rodinného centra a má také svou psychoterapeutickou praxi, kde pracuje s jednotlivci i celými rodinami. Věří, že výchova dětí jde ruku v ruce s vnitřní rovnováhou dospělých – a právě propojení těchto světů je v jejím přístupu klíčové.

Je lektorkou vzdělávání rodičů, učitelů a chův a spoluautorkou knihy „S láskou i rozumem aneb využijte emoční inteligenci ve výchově“. V rámci Eduall vede prozatím webináře:

– Učitelova bilance: co mi tenhle rok dal a vzal
– Loučení a přechody – jak je dobře uchopit nejen u dětí

Ivana přináší do vzdělávání témata, která často zůstávají v pozadí – emoce, zklidnění, schopnost bilancovat a citlivě provázet děti i dospělé přechodovými situacemi. Její přístup je laskavý, odborně ukotvený a zároveň hluboce lidský.

Rozhovor s Ivanou Procházkovou

Ivano, co vás přivedlo k práci s dětmi a později také k psychoterapii pro dospělé?

Od mala jsem měla velmi jasno v tom, co chci dělat a že to bude úzce propojené s dětmi. Když se mi narodila dcera a já začala hledat více i praktických informací, kromě těch teoretických získaných ve škole, byla jsem trochu frustrovaná z většiny věcí, které byly batolatům nabízeny. Od kurzů až po hlídání. Srdečný milý přístup, který je dětem často nabízen, je sice skvělý začátek, ale může to jít mnohem dál, a to mi tam chybělo. Tak jsem začala sdílet, co jsem se dočetla, co jsem vyzkoušela, co fungovalo, co ne, co by mohlo fungovat, kdyby… A už to bylo. Pracovala jsem s nejmenšími dětmi, a to nutně vyžaduje i soustavnou práci s rodiči.  Zároveň nejsem dlouhodobý zastánce povrchních řešení, tak jsem se prohloubala až k psychoterapii.

Jak jste se dostala ke vzdělávání pedagogů a chův? Co vás na této roli baví nejvíc?

To je ta moje část z dětství, kdy jsem chtěla být učitelka. Myslím, že když se člověk pohybuje v praxi a umí předávat své zkušenosti, je to možná tak trochu i prokletí. Dříve nebo později vás někdo osloví o radu, sdílení a vy poradíte, posdílíte a pak je toho víc a víc a vy zjistíte, že jste najednou více ve vzdělávání dospělých než v té praxi s dětmi, která vás dosud tak naplňovala. Přehodnotíte priority a začnete vzdělávat dospělé. Tak to proběhlo alespoň u mě. Mám ale to štěstí, že mě opravdu baví spousta věcí, na každé si dokážu najít velké přínosy a smysl. Co mě baví nejvíce? Když se mi podaří pedagogy, chůvy po nějakém vzdělávání vidět přímo ve třídě pracovat s dětmi a vidím, jak prochází aha momenty, jak se najednou pozastaví nad věcmi, nad kterými by to dříve neudělali, jak se dívají na děti, které se zrovna někam posunuly a oni to vidí a jsou u toho a vnímají to. To jsou třeba jen vteřiny, mnohdy jen jedna, ale to jsou pro mě ty nejcennější chvilky, kdy si říkám, že to má velký smysl.

Co vás vedlo k založení Montessori jeslí v Brně a jaké zkušenosti vám tato práce přinesla?

Vlastní děti. Jak jsem zmínila výše, před 15 lety nebylo zdaleka tolik jeslových zařízení a když byly, tak různé kvality. A to je v pořádku, každému vyhovuje něco jiného, ale nenašla jsem tehdy zařízení, které by děti nejen hlídalo, ale i nad nimi opravdu přemýšlelo, dalo by se říct dovolilo jim se opravdu učit už od nejmladšího věku. V té době jsem se začala zajímat o Montessori a vše do sebe zapadlo. A co mi ta práce přinesla? Nespočet hezkého i toho méně hezkého, ale nejvíce jsem se na ni asi naučila naslouchat jiným, přizpůsobovat se, měnit věci, nestát si pevně pouze za svým, vážit si lidí a učit se i od lidí, se kterými ne ve všem souhlasím… Jedna z největších věcí v mém osobním růstu byla také asi ta, že to, jak dělám věci teď a můžu je dělat nejlépe, jak zrovna umím, neznamená, že to za dva roky nebudu dělat jinak a mnohem lépe. Že se můžu mýlit, i když to tak v danou chvíli nevypadá. Myslím, že se tomu říká pokora.

Ve svém webináři „Učitelova bilance“ mluvíte o zklidnění a vnitřním zhodnocení. Proč je podle vás důležité, aby učitelé reflektovali sami sebe?

Protože často posloucháme jen sami sebe. Dokud si sami v sobě neřekneme, toto mám tak, a tak a chci to tak nebo nechci to tak, dokud k tomu nedospějeme sami, nejsme dlouhodobě schopni změnit své přístupy a být u toho autentičtí, natož aby nám v tom bylo dobře. Sebereflexe je obrovský učitelův nástroj, se kterým by měl denně pracovat. Samozřejmě je skvělá i reflexe našich kolegů, všechno to spolu souvisí. Ale věřím tomu, že dobrá sebereflexe nám pomáhá se směřovat, nevyhořet, udržovat nás v profesionální rovině. A v neposlední řadě se díky ní poznáváme, myslím hluboce poznáváme, nejen po profesní, ale osobní stránce, a to je pro náš život také důležité.

Jak vnímáte roli loučení a přechodů v životě dětí i dospělých? Jsou v něčem podobné?
Určitě. Vždy jde o nějakou ztrátu, ale zároveň i zisk něčeho nového. U dětí je to o kousek jiné, protože mnoho přechodů či loučení zažívají poprvé, nemají třeba ještě kapacitu dohlédnout na to, co bude potom. To dospělí už mají, v tom je rozdíl. Nicméně přechody jsou v našem životě velmi důležité a jejich dobré zvládnutí nám pomáhá růst. A to bez ohledu na to, jestli jsme dospělí nebo ještě děti.

Co mohou učitelé udělat pro to, aby přechody – například mezi ročníky, učiteli nebo prostředími – byly pro děti snazší a bezpečnější?

Často si říkám, že stačí základní věci. Všechno začíná, má průběh a končí. A vytyčit tady ty body něčím zapamatovatelným, nejlépe příjemným, by možná bylo opravdu dostačující. Pořádně se seznámit, užívat si společný čas a na konci uzavřít vzájemnou spolupráci. A mimochodem – vést v této chvíli i děti k sebereflexi, jaké to pro ně bylo, jaké je to teď a co očekávají do budoucna a posdílet spolu, jak o tom přemýšlíme, tak, že začne učitel, to je možná to nejmenší a věřím, že to jde.

Jakou roli hraje emoční inteligence v běžném školním dni pedagoga? A jak ji lze rozvíjet?

To by bylo třeba na knížku, shrnout něco do krátkého odstavce – to asi nedokážu. Každopádně emoční inteligence má velký vliv i na to, jak nás mají ostatní rádi, jestli je jim s námi dobře, jestli v nás mají důvěru, z toho lze vidět, že EI hraje bezesporu u každého velikou roli. Její rozvoj je pak práce na každém z nás. Když mluvíme i o sebereflexi, tak přesně díky třeba této metodě jsme schopni vidět, co na nás jak působí a jak na to my pak emočně reagujeme. A když naše reakce úplně nefunguje ani pro nás, ani pro děti, pak přemýšlím nad tím, jak bych chtěl, aby to fungovalo, jaká by měla být moje reakce. A další krok je, co pro to můžu nejmenšího udělat, abych udělal krok ke změně.

Co byste poradila učiteli, který se cítí vyčerpaný, ale přesto chce být oporou svým žákům?

Ať zjistí, co mu dolévá energii. Nemusí to být velké věci jako třeba dovolená, celodenní výlet do přírody, každý den cvičení. Ne vždy na to máme čas. Ale je důležité jít i po maličkých věcech. Udělat si ráno dobrý čaj, prohodit vtip při vstupu do třídy, obléct si něco, co mám rád. Často hledáme ke změně velké věci, ale ty malé jsou také důležité, nepodceňujme je. A mimo to také věřím, že upřímnost a autenticita ve vztahu s dětmi je základním kamenem důvěry. Klidně bych to dětem řekla, že už jsem vyčerpaná, ale i tak tu pro ně chci být, když bude něco potřeba. A to, že tu pro ně jsem, může být i o tom, že je deleguji na někoho jiného, když už nemůžu.

Setkáváte se ve své praxi s tím, že učitelé zapomínají pečovat sami o sebe? Proč je to podle vás tak časté?

Rozhodně. Setkáváme se s tím všichni. Jsme hodně zvyklí o sebe začít pečovat až ve chvíli, kdy už na sobě cítíme nějaké neduhy. Lepší pozdě než nikdy, ale i tady platí, že prevence je nejméně bolestivá. Člověk má neuvěřitelnou schopnost vydržet víc, než co si myslí. Umíme jet dlouho na setrvačník, tělo je věrný přítel, který nás drží až dokud to jde. Takže nabydeme často pocitu, že zvládáme, i když už nám v tom dávno není dobře. Odkládáme péči o sebe, protože musíme pečovat o děti, o ty cizí, ale i ty naše doma, bylo by přeci sobecké si každý den vytyčit čas pro sebe a navíc to můžeme udělat později, teď je třeba ještě to a to. A dostaneme se do takového kruhu, ze kterého je pak těžké vystoupit. Dnešní hektická a výkonná doba nám také v psychohygieně bohužel nepomáhá. A navíc – ve škole se neučíme, že bychom měli o sebe pečovat, že je to důležité a už vůbec ne jak. Když nemáte něco od dítěte zvnitřněné, v dospělosti se k tomu dostáváme mnohem náročněji.

Jaká forma podpory funguje nejlépe, když dítě prochází náročným obdobím nebo změnou?

Záleží na konkrétním dítěti. Proto je to tak složité, protože můžeme vymyslet krásnou podpůrnou aktivitu a ta prostě někoho podpoří a někoho vůbec. Ale asi obecně je důležité vědět, že v těžkých situacích skoro všem na začátku stačí, že je vyslyšen. Bez souzení, rad a zbytečných komentářů. Vyslechnout s přijetím je určitě podpora, kterou si každé dítě zaslouží.

Vaše práce propojuje odborné vzdělání, terapii a každodenní životní zkušenosti. Co je podle vás klíčem k tomu, aby pomoc byla opravdu účinná a citlivá?

Bude to znít jako když nová miss říká, že chce světový mír, ale je to tak – individuální přístup, bezpečný prostor a třetí ingredience je určitě autentický zájem o dítě, člověka, pár či rodinu. Přemýšlení o klientech a dumání nad jejich situací je to nejmenší, co můžeme každému dát.

Jaké otázky by si měl klást pedagog, který chce lépe rozumět nejen dětem, ale i sám sobě?

Jsem vzorem radosti z učení? Jsem vzorem v tom, co chci dětem předat? Baví mě to? Vím, proč to dělám? Vím, kam děti vedu? Moc věřím tomu, že u dětí stačí žít hezky tak, jak chci, aby jednou žily – ony se přidají. Vlastně nemusím možná být expert ve fyzice, abych ve třídě vychoval dítě, které jednou expertem bude. A bude jím třeba proto, že uvidí, jak já tu práci mám rád, jak jsem nadšený, jak mě to baví, jak se o to zajímám, jak objevuji nové věci, jak nad nimi přemýšlím, jak s dětmi diskutuji. Předáváme vždycky vztah, ne informace. A u některých to opravdu funguje, některé to osloví a jiné třeba už ne. Ale tak to je.

Máte nějakou myšlenku nebo větu, kterou byste ráda předala učitelům a vychovatelům na závěr školního roku?

Možná další malou banální věc. Jak se odměním, až projdu dveřmi školky, školy a vykročím do prázdnin? Co si malého dopřeji za odvedenou práci, za to, že jsem zvládl/a další rok? Protože i my si zasloužíme někdy poplácat se po ramenou a když to pro nás neudělá někdo jiný, tak si to dovolme i sami. Proč ne?

Na čem momentálně pracujete nebo co chystáte nového? Ať už v rámci praxe, publikace nebo vzdělávání?

Momentálně pracuji na nějakých krátkých online webinářích pro rodiče a v příštím roce bych ráda rozjela online formu supervizní podpory pedagogů a chův. Protože supervize je další z věcí, která je i pro pedagogy, chůvy nesmírně důležitá a podceňuje se. Půjde o 90minutová setkání a budeme společně systematicky přemýšlet nad nejrůznějšími konkrétními situacemi, které je v praxi tíží. A předěl na konci roku si udělám ve velkém – týdenní dovolenou u rybníka 🙂

Rozhovor s paní Ivanou Procházkovou připravil Martin Prokeš

Dvouhodinový online webinář nabízí prostor k zastavení a ohlédnutí za uplynulým školním rokem. Společně se zaměříme na osobní bilanci — co Vám rok přinesl, co si odnášíte, co jste se nového naučili. Pomocí jednoduchých krátkých sebereflektivních a sebezkušenostních cvičení budeme pracovat s vděčností, únavou, chybami i radostmi.

Přihlásit se můžete zde:

Učitelova bilance: co mi tenhle rok dal a vzal | Webinář s Mgr. Ivanou Procházkovou 2. 6. 2025

Nově jsme pro Vás vytvořili FB skupinu

Eduall poradna pro pedagogické pracovníky a rodiče

Nebo nás můžete sledovat na Linkedln

Eduallcz