Spolupráce mezi školou a rodinou je klíčová – zvlášť když jde o dítě se speciálními vzdělávacími potřebami (SVP). V takových případech je komunikace s rodiči často náročnější, citlivější a vyžaduje větší empatii i profesionalitu. Učitel není jen nositelem informací, ale především partnerem, který může rodičům pomoci chápat vývoj jejich dítěte, podporovat jeho pokroky a společně hledat cesty k úspěchu. Rodič má své nenahraditelné místo – zná dítě nejdéle, má zkušenosti z domácího prostředí a často také cenné informace z vyšetření odborníků.
Na druhé straně učitel vidí dítě v kolektivu, v zátěžových i tvořivých situacích, v každodenním kontaktu s vrstevníky. Je tedy ideálním partnerem, který může rodičům zprostředkovat reálný pohled na chování dítěte v běžném životě třídy.
Dobrá komunikace s rodičem dítěte se SVP není o dokonalých slovech. Je o respektu, upřímnosti, důvěře a lidském přístupu. A právě o tom je tento článek.
Z pohledu psychologů nejde jen o to, co říkáme, ale také o to, jak a kdy to říkáme.
Efektivní komunikace s rodiči dětí se SVP by měla být:
Rodiče dětí se SVP bývají:
To, jakým způsobem k nim přistoupíme, zásadně ovlivní nejen naši spolupráci, ale i důvěru, s jakou budou přijímat doporučení pro své dítě.
Co pomáhá:
Rodiče nemusí rozumět odborným pojmům. A pokud ano, často se za nimi skrývá úzkost nebo nejasnosti. Cílem není zapůsobit, ale vysvětlit.
Neříkejme:
„Vaše dítě má výrazné deficity v oblasti zrakové percepce.“
Řekněme:
„Zdá se, že když má Vojta pracovat podle obrázků, někdy je pro něj těžké zachytit detaily. Často se v tom ztrácí – a to ho znejistí.“
Další příklady srozumitelných formulací:
„Potřebuje více času na dokončení úkolu.“
„Pomáhá mu, když má pokyny rozdělené do jednotlivých kroků.“
„Soustředění je pro něj zatím náročné – ale vidím, že dělá pokroky, když je v klidném prostředí.“
Učitel je profesionál, ale nemusí být expert na diagnózy.
Pedagog často čelí očekávání, že „musí přesně vědět, co s dítětem s ADHD, PAS nebo dysfázií dělat“. Pravdou ale je, že vaším úkolem není stanovit diagnózu ani terapeuticky působit – ale vytvořit prostředí, ve kterém se dítě může bezpečně rozvíjet a učit.
Co to znamená v praxi:
Řekněme:
„Nejsem si jistá, jaké všechny obtíže plynou z jeho diagnózy, ale ve třídě jsem si všimla, že potřebuje víc času na zpracování pokynů. Zkouším mluvit pomaleji a rozdělit zadání do menších částí a vidím, že mu to pomáhá.“
Rodiče často slyšeli: „On je takový zvláštní…“, „Je pomalý…“, „Neumí pracovat.“
Tyto neurčité poznámky působí jako soud. My ale můžeme mluvit jinak – konkrétně, popisně a nehodnotícím způsobem.
Místo „nepracuje“ řekněme: „Dnes potřeboval pomoc s rozvržením úkolu. Začal až po připomenutí.“
Místo „zlobí“ řekněme: „Často vstává od stolu a potřebuje činnost, kde se může hýbat.“
Místo „je nepozorný“ řekněme: „Daří se mu lépe, když má úkol zapsaný před sebou i vyslovený nahlas.“
Taková formulace:
Komunikace není jednosměrný výklad. Zeptejme se:
„Jak to vnímáte vy?“
„Co doma funguje, když je unavený?“
„Máte nějaké tipy, co mu pomáhá se zklidnit?“
Tyto otázky posilují důvěru, aktivují rodiče jako partnery, vedou k lepšímu pochopení dítěte z obou stran.
Jedna schůzka za rok nestačí. Rodiče potřebují průběžnou zpětnou vazbu, a hlavně pozitivní zprávy.
Příklady krátkých zpráv domů nebo do notýsku:
„Dnes se mu dařilo při skládání příběhu – moc pěkně spolupracoval s Terkou.“
„S velkým úsilím dokončil výtvarnou práci – byl na sebe pyšný.“
„Vyzkoušeli jsme nový systém zadání a pomohl mu – děkujeme za tip z domova!“
Takové poznámky pomáhají budovat most mezi domovem a školou.
A když pak přijde chvíle, kdy je třeba mluvit o problému, rodiče vědí, že vám na dítěti záleží – a že nehledáte pouze chyby, ale cesty.
Ano, někdy se setkáme s obranou, popíráním, odmítáním spolupráce. Je důležité nenechat se tím znejistit.
Pomáhá:
Zůstat klidní a věcní: „Mým cílem není kritizovat, ale najít způsob, jak podpořit vaši dceru ve třídě.“
Nechat čas na reakci: „Rozumím, že to je hodně informací. Můžeme si to v klidu projít postupně.“
Nabídnout spolupráci, ne hotová řešení: „Můžeme to vyzkoušet na pár dní a pak se znovu spojit?“
Dítě se speciálními vzdělávacími potřebami potřebuje více než jen pouhé úpravy ve vzdělávání. Potřebuje, aby si jeho rodiče a učitelé důvěřovali a vzájemně spolupracovali. Potřebuje cítit, že se dospělí umí domluvit, ne soupeřit. A právě vy jako pedagog můžete být tím člověkem, který rodičům dá pocit, že v tom nejsou sami. Že není ostuda, když dítě něco nezvládne, ale že je odvaha spolu hledat, jak to zvládnout lépe, jinak.
Rodiče potřebují vědět, že jim věříme. Potřebují cítit, že nejsou „podezřelí“, ale že se na ně díváme jako na ty, kdo mají své dítě rádi, kdo se snaží, byť třeba jinak, než bychom čekali. Když s nimi mluvíme s respektem a bez předsudků, otevíráme prostor pro spolupráci. Nejsou našimi oponenty, jsou našimi spojenci. A bez nich se žádná smysluplná podpora dítěte neobejde.
Mgr. Iva Strejčková
Zaujalo vás toto téma?
Na podobná témata nabízíme na Eduall.cz i online kurzy a webináře, kde jdeme více do hloubky a přidáváme praktické příklady nebo se přidejte se do Eduallklub, kde získáte přístup ke kompletní knihově záznamů webinářů (přes 90 záznamů) a ke všem živým webinářům.
Nově jsme pro Vás vytvořili FB skupinu
Eduall poradna pro pedagogické pracovníky a rodiče
Nebo nás můžete sledovat na Linkedln