
Ve své pedagogické praxi kladu důraz na spolupráci. A za tu nejzásadnější považuji spolupráci s rodiči nebo s rodinou dítěte. Proto jsem se rozhodla zpracovat toto téma ze svého pohledu a zkušeností do následujících řádků.
Pokud jde o rodiče dítěte se specifickými potřebami, o to více je důležité velmi úzce spolupracovat. Když dítě vnímá společný zájem a spolupráci, oboustrannou podporu, je více motivované překonávat překážky a díky tomu snadněji dělá pokroky. Aby však taková spolupráce byla možná, je třeba získat důvěru rodiny dítěte a vytvořit vzájemný vztah, ve kterém se budou účastníci cítit co nejbezpečněji. Samozřejmě to můžeme my-pedagogové ovlivnit do určité míry a záleží i na přístupu samotných rodičů nebo pečujících osob (prarodičů…). Pro mě není cestou komunikovat s každým úplně totožným způsobem, ale i v tomto případě sleduji, jaký způsob komunikace konkrétním rodičům vyhovuje, a jakou cestou komunikace se k nim mohu přiblížit. Obdobným způsobem, jak hledám určitý komunikační kanál k dětem, tak individuálně se snažím přistupovat k jejich rodičům.
Ideální podmínky jsou, když je rodina úplná, funkční a rodiče se shodují v zásadních otázkách ve výchově i ve vzdělávání jejich dítěte. Čím dál častěji se však setkávám s rodinami, kde jsou děti ve střídavé péči nebo pouze v péči jednoho rodiče, případně jde o tzv. „sešívané rodiny“. Což nemusí mít nutně negativní vliv na dítě. Záleží na tom, jak dál rodiče komunikují a spolupracují při péči o dítě, a jak dítě všechny proměny v rodině dokáže zpracovat. Občas se stává, že rodiče své neshody přenáší i do komunikace se školou, což je pak náročnější pro pedagoga i pro samotné dítě. Mohou se objevovat dočasné změny v chování dítěte a v jeho prospěchu. To vše citlivě vykomunikovat a podchytit v pravý čas, není pro pedagoga snadné. Výhodou může být, pokud škola disponuje školním psychologem.
Vzhledem ke své více než 20leté praxi s dětmi, se mi většinou daří rozpoznávat první náznaky a projevy např. poruch učení, ADHD, nebo třeba poruch autistického spektra. Čím dříve se u dítěte stanoví správná diagnóza, tím dříve jsou mu poskytována adekvátní podpůrná opatření. Ještě stále vnímám, že u některých rodičů přetrvává obava ze stanovení diagnózy jako nálepky. Mají strach, že tím dítě i jeho rodina budou stigmatizováni. Rodiče mohou bojovat s určitými vlastními pocity selhání, s obavami o budoucnost dítěte, se strachem z reakcí okolí i s pochybnostmi o tom, jak se v diagnóze zorientovat. V této situaci může pedagogovi pomoci i podpora školských poradenských zařízení a případně dalších odborníků, kteří se mohou na péči, o dítě se specifickými potřebami, podílet. Každý tak ze své pozice odborníka daného oboru vysvětlí rodičům výhodu včasně zahájených intervencí.
Rodiče získávají během života různé zkušenosti, a ne všechny v nich podpořily důvěru ve školu, v učitele. Někdy je to o pozvolném a dlouhodobějším procesu získávání důvěry a jindy se to podařit nemusí. Ne vše můžeme jako pedagogové ovlivnit, i když do své práce dáváme maximum.
S rodiči máme společný cíl – aby se dítěti ve škole dařilo a chodilo do ní rádo. Když si to uvědomíme, zjistíme, že je nám společný i kus cesty, možná občas kamenité, ale jsme na ní spolu.
(učitelka 1. stupně, speciální pedagog)
Použité zdroje: Praktické zkušenosti autorky
Zaujalo vás toto téma?
Na podobná témata nabízíme na Eduall.cz i online kurzy a webináře, kde jdeme více do hloubky a přidáváme praktické příklady nebo se přidejte se do Eduallklub, kde získáte přístup ke kompletní knihově záznamů webinářů (přes 90 záznamů) a ke všem živým webinářům.
Nově jsme pro Vás vytvořili FB skupinu
Eduall poradna pro pedagogické pracovníky a rodiče
Nebo nás můžete sledovat na Linkedln