Komunikace s rodiči dětí se specifickými potřebami

Ve své pedagogické praxi kladu důraz na spolupráci. A za tu nejzásadnější považuji spolupráci s rodiči nebo s rodinou dítěte. Proto jsem se rozhodla zpracovat toto téma ze svého pohledu a zkušeností do následujících řádků.

Pokud jde o rodiče dítěte se specifickými potřebami, o to více je důležité velmi úzce spolupracovat. Když dítě vnímá společný zájem a spolupráci, oboustrannou podporu, je více motivované překonávat překážky a díky tomu snadněji dělá pokroky. Aby však taková spolupráce byla možná, je třeba získat důvěru rodiny dítěte a vytvořit vzájemný vztah, ve kterém se budou účastníci cítit co nejbezpečněji. Samozřejmě to můžeme my-pedagogové ovlivnit do určité míry a záleží i na přístupu samotných rodičů nebo pečujících osob (prarodičů…). Pro mě není cestou komunikovat s každým úplně totožným způsobem, ale i v tomto případě sleduji, jaký způsob komunikace konkrétním rodičům vyhovuje, a jakou cestou komunikace se k nim mohu přiblížit. Obdobným způsobem, jak hledám určitý komunikační kanál k dětem, tak individuálně se snažím přistupovat k jejich rodičům.

Ideální podmínky jsou, když je rodina úplná, funkční a rodiče se shodují v zásadních otázkách ve výchově i ve vzdělávání jejich dítěte. Čím dál častěji se však setkávám s rodinami, kde jsou děti ve střídavé péči nebo pouze v péči jednoho rodiče, případně jde o tzv. „sešívané rodiny“. Což nemusí mít nutně negativní vliv na dítě. Záleží na tom, jak dál rodiče komunikují a spolupracují při péči o dítě, a jak dítě všechny proměny v rodině dokáže zpracovat. Občas se stává, že rodiče své neshody přenáší i do komunikace se školou, což je pak náročnější pro pedagoga i pro samotné dítě. Mohou se objevovat dočasné změny v chování dítěte a v jeho prospěchu. To vše citlivě vykomunikovat a podchytit v pravý čas, není pro pedagoga snadné. Výhodou může být, pokud škola disponuje školním psychologem.

Vzhledem ke své více než 20leté praxi s dětmi, se mi většinou daří rozpoznávat první náznaky a projevy např. poruch učení, ADHD, nebo třeba poruch autistického spektra. Čím dříve se u dítěte stanoví správná diagnóza, tím dříve jsou mu poskytována adekvátní podpůrná opatření. Ještě stále vnímám, že u některých rodičů přetrvává obava ze stanovení diagnózy jako nálepky. Mají strach, že tím dítě i jeho rodina budou stigmatizováni. Rodiče mohou bojovat s určitými vlastními pocity selhání, s obavami o budoucnost dítěte, se strachem z reakcí okolí i s pochybnostmi o tom, jak se v diagnóze zorientovat. V této situaci může pedagogovi pomoci i podpora školských poradenských zařízení a případně dalších odborníků, kteří se mohou na péči, o dítě se specifickými potřebami, podílet. Každý tak ze své pozice odborníka daného oboru vysvětlí rodičům výhodu včasně zahájených intervencí.

A co ze své pozice pedagožky, učitelky, speciální pedagožky nebo třídní učitelky považuji za podstatné sdělovat rodičům a jak je podněcuji ke spolupráci?

• V čem si všímám, že je jejich dítě zdatné, kde jsou jeho silné stránky, v čem ho můžeme podporovat a dál rozvíjet.
• Jaké od poslední schůzky udělalo pokroky.
• Pokud se objevuje nějaké náročné chování, sděluji, co potřebuje trénovat, a jak na tom pracujeme. Většinou dávám slovo i dítěti, aby se také samo vyjádřilo, co a jak ho trápí a vysvětlilo způsoby, jak řešíme dané situace a potíže. Tím ho zapojuji do spolupodílení se na řešení. Toto rodiče většinou namotivuje, když vidí své dítě, jak se účastní řešení a začínají se více zajímat a vzniká počátek spolupráce.
• Když potřebuji řešit nevhodné chování dítěte nebo nějaké jeho potíže, vždy zdůrazňuji, že si na dítě nestěžuji, ale pouze informuji, co jsem zpozorovala, a jak jsme to s dítětem uchopili, aby se tím netrápilo a učilo se to řešit.
• V některých situacích nastavujeme pravidelné krátké sdílení o chování, naladění dítěte (i denní) a o jeho pokrocích.
• Za velmi zásadní považuji, aby rodiče (nejlépe ihned) informovali, pokud dítě doma sděluje nějakou nepříjemnou školní situaci, která ho trápí a nezvládlo ji pořešit ve škole. A současně i dlouhodobě pracujeme s dětmi na tom, aby měly důvěru se svěřit přímo ve škole v dané situaci.
• Když se rodiče sami ozvou, kdykoliv si potřebují něco ujasnit, poradit nebo konzultovat, vnímám to jako tu nejlepší zpětnou vazbu a potvrzení důvěry ve vztahu učitel-rodič.
• Rodičům může pomoci k „otevření se“ i to, když pedagog vyjádří pochopení s jejich situací a nejvíce se jim přiblíží, jakmile může tuto komunikaci obohatit i o obdobné vlastní zkušenosti (se stanovením diagnózy u vlastního dítěte, s medikací, s konkrétními odborníky, s řešením podobné situace apod.). Je však nutné si hlídat hranici a míru sdělování osobních informací i s ohledem na svou rodinu.
• Pravidelně oceňuji jakoukoliv spolupráci a snahu o komunikaci.
• Snažím se sama dělat to, co bych potřebovala a oceňovala v přístupu u rodičů.
• Dodávám pochopení, empatii a snažím se vyhýbat hodnocení.
• Pokud se vyskytne téma, které řeší více rodičů nebo všichni a vzbuzuje různé emoce a vyvolává všelijaké otázky, vysvětluji svůj postoj (a případně smysl např. nějakého opatření nebo pravidla ve třídě) na soukromé facebookové skupince naší třídy a zároveň nabízím k tématu i individuální konzultace dle potřeby.
• Na skupince sdílím průběžně různé články, videa i jiné zdroje, týkající se dětí, školy i potíží, které se mohou u dětí školního věku objevovat. Připojuji k tomu i informace, jaké metody a pomůcky využívám u dětí s takovými potížemi ve své praxi já.
• Motivační může být i zapojení rodičů do společného domácího úkolu nebo jiné aktivity, která příjemně propojuje dítě-rodiče-školu. V současné době např. pořizuji, i za podpory rodičů od jedné žákyně, do třídy agamu a vybíráme pro ni všichni společně jméno (je u toho zábava, máme společné téma).
• Natáčím a fotím aktivity, kde lze vyzdvihnout a zaznamenat vzájemnou spolupráci a zapojení všech dětí i jejich úspěchy a pokroky, bez ohledu na diagnózu.
• Od počátku utváření každého kolektivu se snažím vést děti k normalizování odlišnosti – je v pořádku, že jsme různí a každému se daří i nedaří v něčem jiném. Pak i dítě s nějakou diagnózou v kolektivu nemusí vyčnívat a snadněji se do něj začlení. To následně vnímají pozitivně i rodiče.

Rodiče získávají během života různé zkušenosti, a ne všechny v nich podpořily důvěru ve školu, v učitele. Někdy je to o pozvolném a dlouhodobějším procesu získávání důvěry a jindy se to podařit nemusí. Ne vše můžeme jako pedagogové ovlivnit, i když do své práce dáváme maximum.

S rodiči máme společný cíl – aby se dítěti ve škole dařilo a chodilo do ní rádo. Když si to uvědomíme, zjistíme, že je nám společný i kus cesty, možná občas kamenité, ale jsme na ní spolu.

Mgr. Iveta Dubová

(učitelka 1. stupně, speciální pedagog)

Použité zdroje: Praktické zkušenosti autorky

Zaujalo vás toto téma?
Na podobná témata nabízíme na Eduall.cz i online kurzy a webináře, kde jdeme více do hloubky a přidáváme praktické příklady nebo se přidejte se do Eduallklub, kde získáte přístup ke kompletní knihově záznamů webinářů (přes 90 záznamů) a ke všem živým webinářům.

Nově jsme pro Vás vytvořili FB skupinu

Eduall poradna pro pedagogické pracovníky a rodiče

Nebo nás můžete sledovat na Linkedln

Eduallcz