Rozdíl mezi plachostí a selektivním mutismem: Praktické rady pro pedagogy

V rámci pedagogické praxe je důležité pochopit, že každé dítě je jedinečné, a to platí i pro jeho chování a reakce na různé situace. Mezi chováním, které může být pro učitele někdy náročné správně vyhodnotit, patří plachost a selektivní mutismus. I když na první pohled mohou tyto dvě věci vypadat podobně, jde o velmi odlišné stavy, které si zaslouží specifický přístup.

Plachost, přirozená součást lidského vývoje, je častým jevem, který většina dětí zažívá v určitém věku. Na druhé straně selektivní mutismus není pouze o plachosti – jde o poruchu způsobenou silnou úzkostí, která se projevuje neschopností mluvit v určitých situacích nebo před určitými lidmi, přestože dítě není hluché a ve známém prostředí mluvit dokáže. Tyto rozdíly jsou zásadní pro správné pochopení a vyhodnocení toho, jakým způsobem s těmito dětmi pracovat.

V tomto článku se zaměříme na rozdíly mezi plachostí a selektivním mutismem, jejich vliv na děti ve školním prostředí a nabídneme pedagogům praktické rady, jak s těmito dětmi pracovat, abychom jim pomohli překonat výzvy, které jim život a školní prostředí kladou.

Plachost

Plachost je přirozená vlastnost, která se projevuje jako určité zdržení se, nervozita nebo úzkost v sociálních situacích. Plaché děti mají tendenci se vyhýbat novým nebo neznámým situacím, ale většinou se postupně přizpůsobují a učí se komunikovat, jakmile se cítí komfortně. Plachost není považována za duševní poruchu, ale spíše za osobnostní rys, který může být ovlivněn genetickými faktory, výchovou nebo ranými životními zkušenostmi. Některé děti mohou být plaché od narození, což může být způsobeno jejich temperamentem, zatímco jiné mohou tuto vlastnost získat v důsledku specifických životních zkušeností nebo prostředí.

Plaché děti mohou vykazovat známky obav z neznámých situací nebo lidí, ale většinou jsou schopny mluvit a zapojit se do aktivit, jakmile si získají důvěru a cítí se v bezpečí. Tato chování se mohou objevovat v různých věkových obdobích. U některých dětí může být plachost výraznější v raném dětství, ale jak rostou, jejich schopnost interagovat s ostatními se zlepšuje. Rodiče a pedagogové mohou pomoci tím, že dětem poskytnou vhodné podněty, podporu a prostor, aby se mohly postupně přizpůsobit a vyjít ze své komfortní zóny. Většina dětí se s plachostí vyrovná přirozeně, jakmile se jim dostane potřebné podpory a tréninku ve zvládání nových situací.

Selektivní mutismus

Selektivní mutismus je duševní porucha, která se projevuje tím, že dítě zůstává v určitých situacích nebo před určitými lidmi zcela němé, i když je zvyklé mluvit např. v domácím prostředí.  Děti trpící selektivním mutismem jsou schopné komunikovat v pro ně bezpečném prostředí, ale ve školním prostředí nebo na veřejnosti se zdráhají mluvit. Tato porucha je často způsobena úzkostí a strachem, což způsobuje, že dítě není schopno překonat svou nervozitu a projevit se verbálně. Úzkost může být tak intenzivní, že dítě v situacích, které v něm vyvolávají strach, přestane mluvit úplně.

Selektivní mutismus se obvykle projevuje ve velmi specifických situacích, například ve škole, v kontaktu s cizími lidmi nebo na veřejnosti, kde dítě prochází silnou vnitřní nervozitou. Na rozdíl od plachosti, která je do určité míry přirozená a může být postupně překonána, selektivní mutismus je dlouhodobější stav, který vyžaduje odbornou pomoc. U dětí se selektivním mutismem jsou často přítomny i jiné příznaky úzkosti, jako je zrychlený srdeční tep, pocení, napětí v těle, a dokonce i problémy se spánkem nebo trávením. Tato porucha může mít také vliv na školní výkon a mezilidské vztahy, protože dítě se může vyhýbat skupinovým aktivitám, komunikaci s učiteli a spolužáky.

Selektivní mutismus může být mylně považován za plachost, protože dítě se může jevit jako uzavřené nebo vyhýbající se, ale je důležité si uvědomit, že zde není jenom odpor vůči komunikaci, ale skutečná neschopnost mluvit v určitých situacích. Děti se mohou cítit emocionálně i fyzicky paralyzované, a jejich úzkost může být tak silná, že jim brání v normální komunikaci. Není to o tom, že by dítě nechtělo mluvit nebo se bránilo interakci, ale o tom, že jeho tělo a mysl se dostávají do stavu, kdy komunikace není možná. Významným rozdílem mezi plachostí a selektivním mutismem je, že zatímco plaché děti mohou potřebovat čas, aby se otevřely, děti se selektivním mutismem mají skutečnou bariéru, kterou nelze překonat bez adekvátní podpory a intervencí.

Jak rozlišit plachost od selektivního mutismu

Jedním z nejdůležitějších kroků pro pedagogy je správně rozlišit mezi plachostí a selektivním mutismem. Některé klíčové rozdíly zahrnují:

Schopnost mluvit: Plaché děti jsou schopné mluvit, ale mohou se zdráhat mluvit s cizími lidmi nebo ve skupinách. Děti se selektivním mutismem nemohou mluvit vůbec v určitých prostředích nebo před určitými lidmi.

Zvýšená úzkost: Děti s plachostí mohou cítit nervozitu nebo napětí, ale ve většině případů jsou schopny se uvolnit a komunikovat. Děti se selektivním mutismem procházejí intenzivním strachem a mohou vykazovat tělesné známky úzkosti, jako je zrychlený srdeční tep nebo pocení.

Trvání problému: Plachost je obvykle dočasná a zlepšuje se s věkem a zkušenostmi. Selektivní mutismus trvá déle a vyžaduje specifickou podporu a terapii.

Podpora pro plaché děti

U plachých dětí je klíčová trpělivost. Zde jsou některé praktické tipy:

Vytvořte bezpečné prostředí: Plaché děti potřebují čas na přizpůsobení se novým situacím. Dejte jim prostor a čas, aby se cítily v bezpečí a sebevědomě.

Podporujte malé kroky: Povzbuzujte dítě k malým krokům, jako je pozdravení ostatních dětí nebo účast na krátkých aktivitách. Postupné vystavení novým situacím jim pomůže se adaptovat.

Využívejte neverbální komunikaci: Pokud dítě váhá mluvit, povzbuzujte je k použití kreslení, psaní nebo gestikulace, než bude připraveno komunikovat verbálně.

Podpora pro děti se selektivním mutismem

Děti se selektivním mutismem vyžadují specifickou podporu a terapii, aby se překonaly jejich úzkostné reakce a začaly komunikovat ve všech prostředích. Zde jsou některé tipy:

Spolupráce s odborníky: Pokud máte podezření, že dítě trpí selektivním mutismem, je důležité spolupracovat s odborníky, jako jsou psychologové nebo další specialisté na dětskou psychiku. Tito odborníci mohou poskytnout vhodnou terapii a podporu.

Vytváření podpůrného prostředí: Snažte se vytvořit prostředí, kde dítě cítí, že se nemusí bát mluvit. To může zahrnovat zajištění klidného prostoru pro první pokusy o komunikaci nebo práci s dítětem v menších skupinkách.

Podporujte alternativní způsoby komunikace: Pokud dítě není schopné mluvit, nabídněte jiné způsoby komunikace, jako je psaní, používání obrázků nebo gestikulace, dokud nebude připraveno mluvit.

Rozdíl mezi plachostí a selektivním mutismem je zásadní pro pochopení potřeb dětí ve třídě. Plachost je normální součástí vývoje, která vyžaduje trpělivost a podporu při adaptaci na nové situace. Selektivní mutismus je však vážnější stav, který může vyžadovat odbornou pomoc a intenzivní podporu, aby dítě mohlo začít komunikovat ve všech prostředích.

Pro pedagogy je klíčové rozlišovat mezi těmito dvěma stavy a přizpůsobit podporu konkrétním potřebám dětí. Tímto způsobem mohou učitelé vytvářet prostředí, které podporuje jak plaché děti, tak ty se selektivním mutismem, a pomáhat jim postupně se otevírat a rozvíjet jejich komunikační schopnosti.

Mgr. Iva Strejčková

Zaujalo vás toto téma?
Na podobná témata nabízíme na Eduall.cz i online kurzy a webináře, kde jdeme více do hloubky a přidáváme praktické příklady nebo se přidejte se do Eduallklub, kde získáte přístup ke kompletní knihově záznamů webinářů (přes 90 záznamů) a ke všem živým webinářům.

Nově jsme pro Vás vytvořili FB skupinu

Eduall poradna pro pedagogické pracovníky a rodiče

Nebo nás můžete sledovat na Linkedln

Eduallcz