JAK BUDOVAT BEZPEČNOU VAZBU S DÍTĚTEM V PĚSTOUNSKÉ PÉČI

V tématu bezpečné vazby je třeba si nejdříve alespoň zhruba nadefinovat, co se myslí tím, když mluvíme o bezpečné vazbě. Co vlastně vazba je a kdy se tvoří.

Ve chvíli, kdy se jako miminko narodíme, očekáváme nejlepší péči. Nebo alespoň dostatečnou péči. Lidské mládě je ve zvířecí říši nejméně vyvinuté pro samostatný život. Trvá nám relativně dlouhou dobu, než jsme schopni se o sebe postarat a bez péče dospělého bychom nepřežili. Když se podíváme mezi další savce, mnoho z nich je schopno se už pár hodin po narození postavit na své nohy a někdy si i najít potravu.

Lidské miminko se narodí a je zcela závislé na péči dospělého. Očekává, že ten, kdo o něj bude pečovat, bude maminka, u které strávilo v břiše zhruba devět měsíců. Zná její hlas, tep jejího srdce, pozná její vůni atd. Pokud se stane, že maminka z jakéhokoli důvodu nemůže nebo nechce pečovat, přebírá péči někdo jiný. Ideálně jeden člověk. Právě proto jsou riziková zařízení jako dětská centra apod., která sice velmi dobře zajistí zdravotní a veškerou další péči o miminko, to tedy obvykle nestrádá po fyzické stránce, ovšem chybí tam jedna trvalá pečující osoba. Pokud se miminku mění osoba, která o něj pečuje, a ještě není péče okamžitá, miminka ztrácí jistotu ve svět, v lidi kolem sebe a potažmo i v sebe sama. Miminka mají jen málo možností, jak nám sdělit, že něco potřebují nebo mají nějakou nepohodu. Nejčastější bývá zpočátku pláč, na který je tedy zapotřebí reagovat adekvátně a okamžitě. Aby miminko získalo pocit, že svět je bezpečné místo a nemusí se ničeho obávat. Může se spolehnout na to, že když něco bude potřebovat, přijde „jeho osoba“ a zajistí jeho potřeby. Pokud se tak neděje, nejčastěji reagují děti dvojími způsoby.

Buď se takzvaně vypnou, tedy přestávají plakat a důvěřovat tomu, že někdo se o ně postará. Přestávají si o to říkat, snižuje se jejich důvěra ve svět, v lidi v něm i v sebe sama. Na principu odpírání vazby a jistoty byla postavena i tzv. „Estvillova metoda“. Jistě jste o ní slyšeli a možná ji i praktikovali. Člověk důvěřuje tomu, že je to myšleno dobře, nikdo nechceme úmyslně ublížit svým dětem. Tato metoda propaguje a učí rodiče, aby od věku šesti měsíců prodlužovali intervaly, kdy přijdou za svým dítětem a tím zajistili, že dítě začne usínat samo. Odůvodňují to tím, že dítě má již dostatečně vyvinutý žaludek, aby nepotřebovalo celou noc jíst a je tedy schopno samostatně spát a usnout i bez přítomnosti rodiče. Ano, metoda obvykle zafunguje – dítě přestává časem plakat a začne usínat bez rodiče. Záleží hodně na jeho urputnosti, vytrvalosti a touze po vztahu, po jak dlouhé době se tomu tak skutečně stane. Ovšem co se vlastně stane? Stane se to, že dítě se „vypne“. Nedostane péči, kterou biologicky a přirozeně očekává. Získá pocit, že není tak důležité, aby někdo přišel a zajistil mu bezpečí a pohodu. Vylučují se mu ve velké míře stresové hormony a pravděpodobně dojde do fáze, že nebude péči raději vyžadovat, neboť vyhodnotí, že toto je pro něj bezpečnější. Tedy když to shrnu, metoda vůbec nebere v potaz, že potrava není rozhodně jedinou potřebou našich dětí. Jejich potřeba vazby, bezpečí a jistoty je postavena v žebříčku velmi vysoko.

Druhou možností, jak děti zareagují na nedostatečnou nebo špatnou péči rodiče či jiné pečující osoby, bývá, že dítě se naopak velmi upne na pečující osobu, a to se pak bez dítěte nemůžete dojít ani vyčůrat. Pokud dítko získalo byť jen malou nejistotu v raném dětství, že má dospěláka dostupného, pak si ho může hlídat až velmi urputně a bát se o vazbu mezi ním a dospělým.

Velmi tedy záleží na tom, jak probíhá raná péče o miminko. Je-li vše v pořádku, tedy maminka se na dítě těší, miluje ho, pečuje o něj laskavě a přiměřeně, pak se u dítěte vyvíjí zdravá a pevná vazba. Takové dítě se vyvíjí zdravě, důvěřuje v sebe, lidi okolo i ve svět.

V pěstounské péči se ovšem vyskytují děti, které v zásadě téměř vždy mají narušenu bezpečnou vazbu z raného dětství. Přichází s nejistou vazbou, jsou nedůvěřivé a mají velmi silný vnitřní pocit špatného JÁ. To vše s sebou nese projevy, se kterými se pak pěstouni potýkají a často jsou z nich překvapeni nebo si neví rady. Neboť běžné výchovné metody v tomto případě většinou nefungují.

I proto bylo vyvinuto takzvaně léčebné rodičovství, které se jmenuje „Terapeutické rodičovství“. Je to způsob přístupu k dítěti založený právě na laskavém přístupu k dítěti v náhradní rodinné péči s pochopením k jeho vnitřním procesům, jež jsou velmi ovlivněny raným traumatem. O tomto rodičovství by se dalo mluvit delší dobu.

Co můžeme tedy dělat, přijde-li k nám dítě do pěstounské péče? Opravdu zásadní je uvědomění, že tyto děti mají rané trauma (ve většině případů), což s sebou nese velká specifika. Jak jsem zmínila výše, je třeba vědět, že děti si o sobě myslí, že nejsou dost dobré a nedůvěřují. Potřebují tuto narušenou důvěru v sebe i ve svět okolo sebe obnovit a opravit.

Velmi často se pěstouni svěřují s tím, že i dítě ve starším věku se vrací do mladších let, začíná se někdy chovat jako miminko nebo velmi malé dítě, začíná vyžadovat velkou péči, kterou už běžně děti jeho věku nepotřebují. Nutno podotknout, že já všeobecně nejsem příznivcem tabulek, do kterých se někdy snažíme děti napasovat. Děti jsou velmi individuální a vyvíjí se ve svém tempu, a tak bych tabulky brala s rezervou a hodně široce. Děti v náhradní rodinné péči se do tabulek nevejdou už vůbec. Velmi často se vyskytují jinde a je třeba to přijmout jako fakt. Má kamarádka si do pěstounské péče vzala šestnáctiletou dívku, která se velmi brzy začala vracet do fáze, která jí v dětství byla odepřena. Tedy se nechávala uspávat, houpat v náručí… kdyby mohla, asi by se nechávala i krmit a přebalovat. Je to něco, co si všichni potřebujeme nasytit a nelekněte se, pokud to chce donasytit i dítko ve starším věku.

Ve chvíli, kdy Vám tedy přijde do rodiny dítě, které prožilo rané trauma, potřebujeme mu věnovat péči a dostatek pozornosti. Ujistit ho, že je doma u nás, že ho máme rádi, přijímáme ho takové, jaké je, a hlavně dodávat důvěru v to, že o nás nepřijde. Dítě svírá velmi těžký strach z toho, že zase přijde o své nejbližší. Už se to dítěti stalo a jeden z nejhorších strachů, které prožívá je to, že ho další člověk dá pryč. I proto se často bojí blízkého vztahu s dospělými, aby je znovu neztratilo. Mohou se někdy chovat zcela opačně a budit dojem, že o vztah nestojí. Bývá to hradba, kterou si kolem sebe postavily, aby nebyly zraněny. Když budeme dostatečně trpěliví a laskaví, dokážeme v té hradbě udělat díry, kterými budeme moci promlouvat blíže k dětskému zraněnému srdci. Postupně se hradba může snížit nebo dokonce zbořit a dítě uvěří, že může být milováno. V tu chvíli je pevná vazba vytvořena. Jen nesmíme zapomenout, že u dětí s raným traumatem je velmi křehká a jako k takové je nutné k ní přistupovat.

Mgr. Lucie Baliharová

Zaujalo vás toto téma?
Na podobná témata nabízíme na Eduall.cz i online kurzy a webináře, kde jdeme více do hloubky a přidáváme praktické příklady nebo se přidejte se do Eduallklub, kde získáte přístup ke kompletní knihově záznamů webinářů (přes 90 záznamů) a ke všem živým webinářům.

Nově jsme pro Vás vytvořili FB skupinu

Eduall poradna pro pedagogické pracovníky a rodiče

Nebo nás můžete sledovat na Linkedln

Eduallcz