ATTACHMENT neboli citová vazba – jaký má vliv na vztahy

V úvodu mého povídání bude třeba vymezit, co je attachment. Toto slovo cizího původu se již v našich krajinách skloňuje čím dál více a nebývá tedy zcela neznámé. Jak je již v nadpisu zřejmé, jde o citovou vazbu. Vazbu, kterou si utváříme v raném dětství na osobu nám nejbližší. Zpravidla to bývá matka, ovšem ne vždy tomu tak musí být. Pokud matka z nějakého důvodu není k dispozici, přirozeně se dítě naváže na osobu jinou. Osobu, která o něj trvale pečuje.

Pro vytváření zdravé citové vazby potřebujeme jednu stálou pečující osobu. Již v polovině dvacátého století světově uznávaný dětský psycholog Zdeněk Matějček definoval, že dítě pro zdravý vývoj potřebuje jednu stálou osobu, tedy že ústavní zařízení nejsou v tomto ohledu vyhovující. Dítě přirozeně očekává, že po narození se o něj bude starat jeho matka, která ho nosila po několik měsíců v děloze. Každé savčí mládě vyhledává svou matku a očekává její péči. Nejinak je tomu u lidí. Navíc „lidské mládě“ se rodí velmi nezralé a bez péče jiné osoby nepřežije. V tomto ohledu jsme ve zvířecí říši nejméně dokonalí. Většina mláďat již maximálně pár hodin po narození stojí na svých nohách.

U lidí se naše mládě – dítě rodí předčasně. Evolucí jsme se dostali do vzpřímené polohy, již nechodíme po čtyřech. Tím, že stojíme na dvou nohách, musela se zúžit i naše pánev a aby se dítě bylo schopno narodit a projít porodními cestami, musí se tedy narodit předčasně a absolutně závislé na péči jiné osoby – ideálně matky. I proto se často třem měsícům po porodu říká „čtvrtý trimestr“, kdy se dítě „dopéká“ na těle matky, a právě tam se cítí nejbezpečněji. Pro uklidnění čerstvých či budoucích maminek – do roka věku dítěte se v zásadě dá říci, že není možné dítě rozmazlit. Maximálně do mazlit a to je přesně to, co dítě očekává a potřebuje. Nemá jiný komunikační prostředek než pláč k tomu, aby nám něco sdělilo. Ať je to hlad, žízeň, zima, teplo, potřeba přebalit nebo zkrátka „jen“ to, že chce být v naší blízkosti. Nechat miminko vyplakat je tedy velmi nebezpečné. Dítě tak dostává informaci, že svět není bezpečný, že na jeho potřeby nikdo nebude reagovat a musí se spolehnout samo na sebe, případně že zemře.

Proč takové věci zmiňuji, je nasnadě. Právě to, jak se vyvíjí náš vztah s primární pečující osobou, to má pak vliv na to, jaká citová vazba se nám vytvoří a jak budeme i do budoucna schopni tvořit vztahy a fungovat v nich.

Ideálním stavem je, pokud má maminka hned po porodu dítě u sebe, pečuje o něj a dítě zažívá blízkost osoby, jejíž srdeční tep, hlas i vůni zná. Je pro něj zdrojem bezpečí a ujištění, že je vše v pořádku a svět ani lidé nejsou ohrožující. Jen v takovém případě se u dítěte vytváří tzv. „bezpečný, jistý attachment“. Takový má podle výzkumů zhruba třetina české populace. Takový člověk i v dospělosti vnímá sebe jako dost dobrého a sebevědomého, umí tvořit pevné a vyrovnané vztahy, které mívají trvalý charakter.

Nežijeme v ideálním světě, tedy častokrát dítě nezůstává u matky hned po porodu, ale čím dál více se podmínky čerstvých maminek a jejich dětí lepší, což je dobrá zpráva. Ještě za dob našich maminek, v 70., 80. i 90. letech bylo běžné, že děti se po narození odvážely a přivážely jen na kojení. Vzhledem k tomu, co jsem výše popsala, můžeme již teď chápat, že pro dítě to byl zdroj ohrožení a nejistoty, a tedy se mu nevyvíjela jistá citová vazba. Ovšem narušení nebývalo tak fatální. Maminka se obvykle pravidelně dostavovala a byla přítomna. Dítě si jí však nebylo jisto a tvořilo si často tzv. „ambivalentní, úzkostný attachment“. Tato citová vazba je nejistá. Jsou to ty děti, které visí maminkám na noze, nejsou ochotny je pustit ani na záchod, hodně pláčou a dávají najevo, že potřebují fyzickou přítomnost své matky. Tento attachment mívají i děti matek alkoholiček či uživatelek jiných návykových látek, které někdy pečují dobře, někdy nedobře a někdy nepečují vůbec. Dítě si není jisto, zda maminka přijde, když zapláče nebo nepřijde. V dospělosti takoví lidé tvoří často závislostní vztahy, objevuje se v nich žárlivost a nevyrovnanost, snaha toho druhého vlastnit. Sami sebe nevnímají jako dost dobré, jsou si sami sebou nejistí a hledají ujištění právě ve vztahu s druhým člověkem.

U dětí v ústavních zařízeních, kde se střídají pečující osoby, nebo v rodinách, kde mamina nebývá dostupná, mluvíme o nejistém „odtažitém attachmentu“. Dítě se postupně naučilo, že když pláče, nikdo hned nepřijde, nemá na něj obvykle dost času, a ještě nepřichází stále jedna a ta samá osoba. Dítě pomalu opravdu přestává plakat, nabývá dojmu, že svět není bezpečný a lidé v něm také ne. Dostává informaci, že pro své přežití se bude muset spolehnout samo na sebe. Nedůvěřuje lidem a nechce s nimi tvořit vztahy. Takové děti působí jako ty „hodné“ děti, které zůstanou tam, kam jste je odložili, neprojevují příliš stesk, když je blízká osoba opouští, tolik nepláčou a zdají se velmi samostatné. V dospělosti netvoří vyvážené vztahy, nedůvěřují sobě ani ostatním, vztahy mívají povrchní a je pro ně těžké se nějakému vztahu oddat. Stejně tak se jim špatně vychovávají vlastní děti a bojí se emocí, které prožívají oni nebo ostatní.

Posledním druhem citové vazby je „dezorganizovaný attachment“, jež se vytváří u dětí, které zažily velmi nejisté a nevhodné podmínky ve svém raném dětství. Děti, které byly týrané, zneužívané či se jim nedostávalo adekvátní péče, mohou to být i děti přepracovaných rodičů, které na ně nemají čas. U těchto dětí se vytvořil v mozku naprostý chaos, kdy nerozumějí sami sobě, svým emocím, natož emocím druhých a světu celkově. Jsou trochu ztraceni v tom, jak to ve světě vlastně funguje, jaké vztahy mezi lidmi panují a jak mají vypadat. Vše je pro ně ohrožující a staví si kolem sebe hradbu. Jsou velmi nejistí a stejně nejisté mají vztahy, pokud vůbec nějaké jsou schopni vytvořit. Znepokojivé je, že z posledních výzkumů vyplynulo, že v Čechách tuto vazbu má skoro 30% populace.

Abychom ale nekončili tak negativně, pozitivním faktem je, že citová vazba se v průběhu života může proměňovat. Tedy to, že v raném dětství se nám nepodařilo vytvořit si bezpečnou a jistou citovou vazbu neznamená, že se do ní nemůžeme v průběhu života dostat.

Už přemýšlíte, do které kategorie spadáte Vy nebo Vaše děti? 😊 Je třeba zmínit, že se u člověka může objevovat i více druhů najednou, můžeme občas oscilovat mezi dvěma vazbami, ovšem zpravidla bývá jedna dominantnější. A jak jsem zmínila, péčí sami o sebe, případně terapií a seberozvojem, můžeme posouvat naši nejistou citovou vazbu do té jisté.

Z výše zmíněného vyplývá, že pro svůj zdravý vývoj potřebujeme mít velmi dobrý vztah se svou matkou v raném dětství. Tam se utváří naše citová vazba, naše pojetí a vnímání sama sebe. Neznamená ovšem, že pokud není maminka tou osobou, která o dítě pečuje, že dítě nemůže dostat zdravé vazby a dobrý základ pro svůj další život. Potřebuje k tomu však jednu trvalou a milující pečující osobu, která dítěti uzdraví zranění z toho, že o něj nepečuje maminka, jež ho porodila. Pak se může vyvíjet velmi zdravě.

Myslím, že jste již sami došli k závěru, že například děti v náhradní rodinné péči mají narušenou citovou vazbu v podstatě všechny. Přesto je dobrou zprávou, že láskyplnou péčí náhradních rodičů se mohou děti „uzdravovat“ a naučit se důvěřovat sobě, světu i lidem kolem sebe a díky tomu poté tvořit i zdravé a nezávislé vztahy.

Přeji tedy Vám všem, abyste své vztahy měli zdravé a pečovali o sebe i o vztahy s druhými s respektem a láskou, kterou si zaslouží.

Mgr. Lucie Baliharová

Zaujalo vás toto téma?
Na podobná témata nabízíme na Eduall.cz i online kurzy a webináře, kde jdeme více do hloubky a přidáváme praktické příklady nebo se přidejte se do Eduallklub, kde získáte přístup ke kompletní knihově záznamů webinářů (přes 90 záznamů) a ke všem živým webinářům.

Nově jsme pro Vás vytvořili FB skupinu

Eduall poradna pro pedagogické pracovníky a rodiče