ROZDÍL MEZI ADHD A TRAUMATEM

ADHD – porucha pozornosti s hyperaktivitou. „Nálepka“, která bývá dávána čím dál častěji. Opravdu je nyní tolik dětí s touto poruchou?

Porucha ADHD (zkratka z anglického názvu Attention-deficit hyperactivity disorder) patří mezi vrozené poruchy a projevuje se již od raného dětství. Nejvíce se s ní setkáme ve školním věku, neboť tam její projevy znesnadňují učení a možnost soustředění.

I odborníci se nemohou občas shodnout, zda není diagnostika ADHD nadužívána. Často slýchám, že dříve se takovému chování říkalo „zlobivé dítě“ a teď dostane nálepku ADHD, která se s ním táhne životem. Vykřikuje ve škole a už ho pošlou na diagnostiku.

Na druhou stranu – pokud mu úlevy ve škole pomohou zvládnout své rozházené emoce, pak si říkám, že to není od věci a může dítěti pomoci projít školní docházkou s větší lehkostí.

Jak to tedy chodí v dětském mozku? A jak bychom mohli zkusit rozpoznat rozdíl mezi projevy ADHD a traumatu? Již v úvodu si pojďme říct, že jsou opravdu velmi podobné. Rozdíl bude v tom, zda zaberou léky, případně zda jsou pro zklidnění dítěte vůbec opravdu nutné.

Podíváme-li se na vývoj dítěte, opravdu zásadní je již doba těhotenství a porodu. V děloze se utváří velká část mozku a nervové soustavy. Vliv má to, jak maminka žije, zda je ve stresu nebo v klidu, zda kouří, pije alkohol apod. I komplikace při porodu mají samozřejmě vliv na rozvoj dětské centrální nervové soustavy.

V prvních letech života se dítěti vytváří citová vazba, tedy vazba ideálně k jedné pečující osobě, přičemž očekávána je matka. Pokud přijde a reaguje na dítě adekvátně a co nejdříve, pak se vazba a vztah dítěte vyvíjí zdravě. U dětí z ústavních zařízení nebo v případě, že rodič není předvídatelný, nedokáže adekvátně pečovat (například rodiče užívající návykové látky), se vyvíjí vazba nejistá a děti se přizpůsobují tomu, že pro ně svět není důvěryhodný. Buď se dítě naučí nedůvěřovat lidem a vztahům nebo naopak na vztazích visí a nedokáže ve světě samostatně fungovat. To má obrovský vliv na to, jak vnímáme sami sebe. Jaký vztah máme k sobě. Což samozřejmě znamená, že takové budeme mít i vztahy s ostatními lidmi.

Pokud si vytvořím vyhýbavou odtažitou vazbu, nechci se spoléhat na druhé, nedůvěřuji jim, žiji si ve své bublině a nedokážu tvořit stabilní a vřelé vztahy. Pokud naopak žiji tak, že se bojím o své vztahy, neboť pro mě v raném dětství nebyly jisté, pak vytváříme vztahy žárlivé, majetnické, nevyrovnané a sami jsme úzkostní.

První rok života (až zhruba třetí rok) jsou tedy opravdu zásadní, neboť se vytváří tolik neuronových spojů v mozku, jako už nikdy v životě poté. Ještě se k tomuto období vrátím.

Mezi druhým a třetím rokem života obvykle přichází období vzdoru, kdy dítě potřebuje vnímat, že ono samo je něčeho schopno.

Dalším opravdu důležitým obdobím je období puberty. Kluci mívají tendence utíkat do klučičího světa, holky vzdorují mámě a vztahy jsou náročné. Děti se potřebují vymezit, je to jejich vývojový úkol. Je dobré si pamatovat, že co si nevyřeší děti v rodině vůči rodičům, to si pak řeší právě v budoucím partnerském vztahu. Přijde-li krize v tomto citlivém období, často ji dospívající řeší destruktivně, případně sebedestruktivně (sebepožkozování, sebevraždy…)

Vrátím se tedy k ranému období našeho života. Pokud jsme v něm prožili ztrátu, zvláště ztrátu primární pečující osoby, propíše se to hluboko do našeho organismu. Již je prokázáno, že děti se nerodí jako „tabula rasa“, tedy nepopsaný list. Z těhotenství si mnohé pamatujeme, vnímáme maminku, její emoce, hlas, prožívání. Cítíme, zda jsme chtění nebo nechtění. To vše nás utváří. Tedy ačkoli si nepamatujeme vědomě, co se nám v raném dětství událo, v těle to máme hluboko zapsané. Naše tělo si to pamatuje. Pokud tedy do života nevstupujeme se zdravou vazbou a děti prožívají toxický stres, mozek se nevyvíjí správně. Vykazuje fyziologické změny, což je až neuvěřitelné, ale důležité pro pochopení rozdílnosti v chování dětí. Tyto děti pak často právě dostávají nálepku ADHD. Ovšem k nápravě potřebujeme dobrou terapii, ne léky.

Výzkumníci zjistili, že traumata se dokonce dědí a na buněčné fázi máme trauma uložené až šest generací. Propisuje se pak do psychosomatických potíží. Gábor Maté, který se věnuje studiu traumatu celý život, mluví o tom, že čím hlubší fyzické potíže máme, tím vzdálenější generace nám trauma předala.

Každá další ztráta v životě dítěte pak vyvolá stres – ztracená hračka, nenalezený kus oblečení apod. Dítě se znovu setká se svou bolestí a jeho projevy mohou být opravdu velmi podobné dítěti s ADHD.

Jak rozpoznáme opravdu ADHD? Mluví se o tom, že již v těhotenství můžeme pozorovat u dítěte neklid, stejně jako po narození. Pokud dítě kope od pátého měsíce neustále a po narození nespí 20 hodin, ale jen 14 – 16 hodin, zde se opravdu může jednat o ADHD.

Navíc porucha musí být viditelná všude a její příznaky trvají minimálně půl roku – tedy nejen ve škole, ale i doma, na kroužku a všude. Mají nízkou frustrační toleranci, nedokáží dlouhodobě udržet pozornost, potřebují stále měnit aktivity, působí neklidně, vykřikují, nejsou schopni poklidné spolupráce apod.

Jediný, kdo může diagnostikovat ADHD, je psychiatr. Nemůže to udělat Pedagogicko-psychologická poradna. Optimální však je, když chování dítěte zhodnotí tým odborníků – tedy psychiatr, pediatr, pedagog, rodič, sociální pracovník…

V případě, že dítě má opravdu ADHD, podporu potřebují i rodiče. Je to velmi náročné a je třeba dodržovat režim, který dává dítěti klid a jistotu. Léky v tomto případě pomohou dítě zklidnit.

Ovšem všechno ostatní je porucha vývoje, trauma apod. Proto se velmi doporučuje dívat se na projevy a chování dítěte komplexní optikou – co se mu děje doma, co si dítě řeší, z jakého prostředí a podmínek přichází apod. Na trauma totiž nejsou léky, ale je nutný terapeutický přístup – ideálně v domácích podmínkách, ale nejen tam. 😊 Projevy dítěte souvisí s nedostatečnou seberegulací, kdy nejsou zralé ty funkce, dítě nedokáže korigovat své emoce, často jim ani nerozumí.

Trauma nás často pohltí a nefunguje na děti běžná strategie výchovných stylů. Když se o to rodič snaží, často pak nevědomky nebo i v dobré víře prohlubuje poruchy chování dítěte a dochází k zacyklení. Mozek takového dítěte je dráždivější a reaguje na menší podněty, dítě padá do emocí i při menších spouštěčích než děti se zdravou vazbou. Je dobré si uvědomit, že nám to dítě nedělá schválně, ale samo tomu nerozumí.

Jsou-li děti agresivní vůči okolí, často to bývá signál, že vnitřně nejsou v pohodě a potřebují něco řešit. Je to stále lepší, než když obrací agresi vůči sobě, ale v obou případech bych doporučovala vyhledat odbornou pomoc.

V Čechách bohužel nejsou úplně komplexní pracoviště zabývající se traumatem, ovšem existuje již kvalitní psychologická a psychoterapeutická podpora, která velmi podpoří celou rodinu, jež pečuje o dítě s traumatem – pokud o to rodina stojí. Další věc je samozřejmě přeplněná kapacita těchto odborníků, ale to je už další velké téma.

Pokud byste měli doma dítě s traumatem, které si v raném dětství prošlo nějakou větší traumatickou událostí – ztráta rodiče nebo jiné primární pečující osoby, pobyt v nemocnici bez rodiče apod., je dobré se zaměřit na vztahy, posilovat Váš vzájemný vztah a léčit dítě tímto způsobem. Učit ho pracovat s emocemi, být pro něj stabilní a pevný rodič, který je autentický. Projevovat hluboký zájem o dítě s empatií a ochotou se ponořit k němu do jeho emocí a potřeb. Velmi hezkým průvodcem je kurz Terapeutického rodičovství, který se už i v České republice hezky šíří.

Mgr. Lucie Baliharová

Zaujalo vás toto téma?
Na podobná témata nabízíme na Eduall.cz i online kurzy a webináře, kde jdeme více do hloubky a přidáváme praktické příklady nebo se přidejte se do Eduallklub, kde získáte přístup ke kompletní knihově záznamů webinářů (přes 90 záznamů) a ke všem živým webinářům.

Nově jsme pro Vás vytvořili FB skupinu a na Linkedln

Eduall poradna pro pedagogické pracovníky a rodiče

Eduallcz