TERAPEUTICKÉ RODIČOVSTVÍ

Terapeutické rodičovství vychází z teorie citové vazby a vývojového traumatu, které vzniká v dětství ztrátou primární pečující osoby. Je dobré vědět, že děti v náhradní rodinné péči mají v zásadě vždy poruchu citové vazby a trpí vývojovým traumatem. Tyto děti ztratily svou první vztahovou osobu – matku, která je minimálně několik měsíců nosila ve své děloze a se kterou byly spojeny jako jedno tělo. Tato ztráta se zapisuje do těla dětí velmi hluboko a je třeba s tímto faktem poté počítat i při jejich výchově a péči. Zároveň bych ráda podotkla, že narušenou citovou vazbu mají často i děti žijící ve svých biologických rodinách – vlivem různých faktorů, které se nám děly v raném dětství a kdy jsme byli nuceni být odděleni od svých rodičů (často je zápisem do našeho těla i pobyt v nemocnici nebo dokonce jen ošetření od lékaře bez přítomnosti bezpečné pečující osoby).

Abychom mohli být pro děti dobrými rodiči, průvodci či pečovateli, je třeba vytvořit pro ně pocit bezpečí. Ten se vytváří přes vztah. Ve vztahu byly děti s vývojovým traumatem velmi zraněny – ztratily svůj první vztah s blízkou osobou nebo byl výrazně narušen. Tedy jedině přes vztah se mohou začít léčit a posouvat na cestě k důvěře a pocitu bezpečí. Bez toho by děti fungovaly v režimu ohrožení a byly by velmi zranitelné a manipulovatelné svým okolím.

Pro (nejen) náhradní rodiče vznikly právě kurzy Terapeutického rodičovství, které jim pomáhají najít v sobě sílu a pochopení pro chování jejich dětí a je pro rodiče podporou, jak budovat vztahy se svými dětmi a zvyšovat tak jejich kompetence a odolnost v běžném životě.

Jednou z účastnic kurzu je i maminka Jana, která vychovává své čtyři biologické děti a rozhodla se poskytnout domov i náruč ještě dalšímu dítěti. Po velkých obtížích, kdy měla touhu adoptovat dítě ze zahraničí, se nakonec ocitla v českém dětském domově, kde si padla do oka s šestnáctiletou Lenkou. Tato dívka k nim do rodiny začala docházet na hostitelskou péči, až se povedlo získat ji do pěstounské péče. Dívka byla zpočátku velmi nadšená z nové rodiny a krásně do ní zapadla.

Jana si uvědomovala, že si s sebou Lenka přináší mnohé bolístky a byla ochotna jí dávat svou náruč, jak jen to je možné. S nárůstem důvěry k rodině se začaly více projevovat i znaky traumatu, Lenka velmi vyžaduje přítomnost a pozornost Jany, žárlí na biologické děti v rodině a obává se, kdykoli má Jana odejít z domova. Ptá se, kam jde a kdy přijde, nechce ji pustit.

Nyní je Lence devatenáct let a díky Janině náhledu a pochopení se pomalu Lenka osměluje získat důvěru v to, že je hodna lásky. Tento proces je však dlouhodobý a vztah s Janou velmi křehký. Jana v kurzu získává podporu a pochopení pro své prožívání a zároveň pro prožívání své pěstounské dcery, kterou má velmi ráda. Uvědomuje si, že Lenka má velký strach, že o lásku přijde a projevy jejího strachu mohou působit velmi kontraproduktivně. Jana však trpělivě naslouchá těmto signálům a reaguje s empatií a láskou tak, aby Lenka nakonec uvěřila, že i ona si lásku zaslouží a nemusí se o ni bát.

Všichni Janě s Lenkou držíme palce, aby se podařilo zmírnit následky vývojového traumatu a dokázaly navázat vztah plný lásky a důvěry.

Na tomto příkladu je zřejmé, jak hodně jsou děti v náhradní rodinné péči zranitelné a nejisté. Obávají se jakéhokoli vztahu a důvěry, neboť na této úrovni byly velmi zraněny. Poté se snadněji propadají do závislostních vztahů, bývají zmanipulovatelní a velmi „hladoví“ po blízkosti, které se však zároveň bojí.

Nastavujeme hranice, ale obnovujeme vždy vztah s dítětem tak, aby dítě mohlo získávat jistotu, že je hodno lásky. Tyto děti do náhradní rodiny obvykle přichází s pocitem, že nejsou dost dobré a nejsou milováníhodné, neboť takto se jim to zapsalo do těla. Díky tomuto programu jsou velmi zranitelné a ovlivnitelné.

Projevy dětí, které vidíme a považujeme za nestandartní či vyloženě nepřijatelné, jsou jen vrcholem ledovce. To podstatné se skrývá pod hladinou: Jaké emoce chování provází. Jaké potřeby tyto emoce vyvolaly. To vše jsou okolnosti, které vůbec nejsou zřetelné na první pohled a my jako rodiče se je učíme rozpoznávat.

Mnohdy se stane, že přichází maminka, jejíž dítě je naopak velmi hodné a poslušné. Nemá žádné nepřijatelné projevy a funguje opravdu bez problémů.

Příkladem je maminka Andrea, jež má v péči šestiletého Jonáška. Jonášek k nim přišel po odebrání z rodiny ve třech letech z důvodu zanedbávání péče. Jeho biologická mamka měla psychiatrické obtíže, nebyla často dostupná, když potřeboval, a ve chvílích, kdy plakal, se k němu chovala hrubě nebo nereagovala vůbec. V lepších chvílích se s ním naopak dokázala pomazlit a nebylo pro něj čitelné, kdy bude mamka reagovat kterým způsobem.

Když Jonášek přišel do rodiny k Andree, byl velmi samostatný, dokázal se obléknout a většinu času se jen usmíval a nemluvil. Cokoli po něm Andrea chtěla, to udělal, neodmlouval a pomáhal.

Andrea měla dojem, že se krásně adaptoval v jejich rodině a přechod téměř ani nepocítil. V průběhu kurzu došlo u Andrey k uvědomění, že její Jonášek má jen jiné projevy poruchy citové vazby a je to sice „hodný chlapeček“, ale jeho projevy nejsou zdravé. Došla k tomu, že i její pěstounský syn potřebuje napojení, vztah a bezpečí a že ho vlastně vůbec nevyhledává a je spíše odtažitým.

Trvalo několik měsíců, než se Jonášek dokázal emočně projevit v nové rodině. Než dokázal plakat, srdečně se smát a vztekat se. Andrea byla povzbuzována v tom, aby Jonáškovi projevy umožnila a vnímala je jako projev důvěry a pokus narazit na hranice, které ve vztahu s Andreou má. Snažil se zjistit, zda ho i „zlobivého“ bude mít ráda, neboť jeho dosavadní zkušenost mu říkala, že v takovém případě lásku dostávat nebude a že si ji ani nezaslouží.

Andrea velmi trpělivě pokračuje v ujišťování Jonáška, že její láska a náruč je stálá bez ohledu na jeho projevy.

Samozřejmě to neznamená, že terapeutické rodičovství nedává hranice. Naopak – hranice jsou také důležitým zdrojem bezpečí pro naše děti. Jen se učíme stanovovat je s laskavým přijetím, a hlavně po jejich nastavení vždy obnovujeme vztah s dítětem. To bývá rozdílné od běžného rodičovství, kde je napojení s rodičem přirozené.

Na závěr bych ráda sdílela ještě jeden příběh rodiny, do které k biologickému šestiletému chlapci přišla rok a půl stará adoptovaná holčička Jitka. Adoptivní maminka Renata a tatínek Jirka vychovávali Jitku jako své biologické dítě a zdráhali se s ní mluvit o tom, že je adoptovaná. Naštěstí se k nim dostala informace, jak důležité je sdílet se svým dítětem jeho příběh a jak nebezpečné je, pokud by to dítěti řekl někdo jiný než oni. Zhruba ve čtyřech letech Jitky o tom s ní tedy začali mluvit. Jitka byla ponechána svou biologickou matkou v porodnici, z té šla do kojeneckého ústavu a poté se dostala v roce a půl ke svým adoptivním rodičům.

Výchova Jitky probíhala stejně jako výchova jejího staršího brášky a zpočátku se zdálo, že mezi tím nejsou velké rozdíly. Když bylo Jitce jedenáct let, poprvé doma ukradla nějaké peníze, aby mohla koupit sladkosti pro děti do školy. Když na to Renata přišla, velmi ji to zklamalo a rozzlobilo, potrestala Jitku a opakovala zásady slušného chování. Když se to však několikrát opakovalo a Renata s Jirkou navíc zjistili, že jim Jitka často lže, vyhledali psychologickou pomoc. Jitka se začala uzavírat do sebe, brala si sladkosti, které schovávala ve skříni či pod postelí, chodila ze školy pozdě domů a hodně času trávila na svém telefonu.

Díky psychologické podpoře získali rodiče Jitky nový náhled na její chování a začali k ní přistupovat jinak. Dostali se do kurzu Terapeutického rodičovství a své znalosti a přístup k Jítě prohlubují tam. Začínají pronikat do světa dítěte v náhradní rodinné péči, začínají rozumět jejím projevům a pracují na prohlubování a obnovení důvěry mezi nimi.

Za dobu kurzu se jejich vzájemný vztah velmi zlepšil, ačkoli bylo v průběhu toho mnoho situací, kdy Renata plakala a nevěřila, že dospívání Jitky všichni zvládnou ve zdraví. Jitka však začala důvěřovat tomu, že jí rodiče rozumí, že s nimi je možné mluvit, a dokonce jí pomohli vyhledat její biologické rodiče, které by časem ráda i potkala.

Tento příběh není na svém konci, věřím však, že díky změně přístupu a pohledu na Jitku, mají velkou šanci, že se jejich vztahy nenaruší a důvěra bude zachována. Renata s Jirkou si uvědomují, že v průběhu dospívání se ještě asi mnohokrát potkají s velmi náročnými situacemi, jsou však odhodláni Jitce stále dávat najevo, že je milovaná a jejich lásku si nemusí nijak zasloužit.

I na tomto příběhu je vidět, jak pochopení potřeb a motivů, které jsou často neviditelné, může pomoci zvýšit odolnost dětí a celého rodinného systému. Jitka pravděpodobně chtěla získat lepší pozici mezi vrstevníky tím, že jim něco přinese/koupí/dá apod. Chtěla být za každou cenu hodná holčička, aby ji lidé měli rádi a aby si jejich náklonnost zasloužila. Toto jednání je velmi nebezpečné, neboť lidé jsou pak snadno manipulovatelní a nedokáží se samostatně rozhodovat a postavit se za sebe. Kolik z nás pak tuto chybějící dovednost musí řešit u terapeutů a hledá pevnou půdu pod nohama.

Pro zvýšení odolnosti našich dětí tedy můžeme s pochopením pro motivy dítěte mluvit o tom, jaké potřeby se pod tím dítěti skrývají, co přesně prožívá, čeho se případně bojí a čeho by chtělo dosáhnout. Hledáme jiné možnosti, jak tuto potřebu uspokojit, aby zároveň zůstala zachována hodnota jedince a pocit, že jeho emoce a potřeby jsou v pořádku, ovšem ne všechna jednání. Často je to našlapování po tenkém ledě a je užitečné být podporován podobně naladěnými rodiči, kteří možná řeší dost podobné situace. Pro takové případy byly vytvořeny právě již zmiňované Kurzy Terapeutického rodičovství, jež jsou otevírány po celé České republice.

Kurz Terapeutického rodičovství je veden dvěma lektory pro vytvoření bezpečného prostředí a možnost řešit individuální potřeby jednotlivých účastníků. Tento kurz je určen pro všechny, jež mají v péči dítě s vývojovým traumatem. V kurzu je kladen velký důraz na prožitkové techniky a více na formu než obsah, neboť je ověřeno, že jen přes vlastní prožitek je možné se něco naučit. Celý kurz je procesem, kterým prochází každý účastník podle svého nastavení a možností a kde lektoři poskytují podporu a přebírají odbornou záštitu. Zároveň lektoři nejsou v nadřazené roli celé skupině, jsou její součástí a hlídají prostor tak, aby byl pro účastníky učící, laskavý a bezpečný. Velmi cennou součástí celého kurzu je tedy vzájemné sdílení, podpora a propojení jednotlivých účastníků.

Mgr. Lucie Baliharová

📚 Sledujte Eduall.cz a Eduall Blog!

Na Eduall blogu přibývají pravidelně nové články od odborníků z praxe, zaměřené na vzdělávání, speciální pedagogiku, a podporu dětí s různými potřebami. 🤗 Zůstaňte s námi a nechte se inspirovat!

🔗 Více užitečných materiálů a přístup k dalším webinářům najdete na Eduall.cz a v našem členském Eduallklub, kde získáte přístup ke kompletní knihově záznamů webinářů (přes 90 záznamů) a ke všem živým webinářům.