RESPEKTUJÍCÍ VÝCHOVA A KOMUNIKACE

Ráda bych se s Vámi dnes podělila o můj pohled na respektující výchovu a komunikaci – potažmo na komunikaci s respektem, nenásilnou komunikaci. Cítím v tom lehký rozdíl. 😊

Respektující výchova je pojem, který se čím dál častěji skloňuje a mnohokrát jsem se setkala se zmatením, co že to vlastně je? Jaká pravidla má a jestli vůbec nějaká má? Když po dítěti něco chci, už nejsem respektující?

Výchova je od pradávna základem sociokulturního vývoje a pohled na ni se samozřejmě vyvíjel a měnil v průběhu času. Ještě naše maminky často uplatňovaly výchovu, které se říká „autoritativní“. V tomto způsobu péče o děti dominuje dospělý jako někdo, kdo má právo rozhodovat, kdo určuje směr a cíl a dítě se musí za každou cenu podřídit. Autoritativní rodič má za to, že dítě není dost zralé na to, aby o sobě rozhodovalo, je malé, a tak má hlavně poslouchat, co mu nařídí dospělý. A pokud by to neudělalo, bude následovat trest. Tresty však děti neučí zodpovědnosti a fungují obvykle jen krátkodobě.

Pak se ve 20. století našli rodiče, kterým se nelíbilo, jak jsou děti utlačované a nepochopené. Soudili, že by děti měly přeci vyrůstat jako sebevědomé svébytné osobnosti se svým názorem, který se nebojí projevit. Děti, které ví, co chtějí a měly by mít možnost si za tím jít. Ano, potud je to v pořádku. Takto bychom si to asi všichni přáli. Ovšem to, co bylo nazváno „respektující výchovou“ se tak nějak v mnoha případech přetavilo ve výchovu „liberální“.

V liberální výchově naopak rozhodují o všem právě děti, smějí si dělat, co chtějí, nemusí se podřizovat dospělému, pokud to tak necítí. Poté však vidíme na hřišti děti, které nerespektují druhé, které se chovají jako „utržené ze řetězu“ a nedbají na pravidla. Není to jejich vina. Ony by ta pravidla znát chtěly a hlavně potřebovaly. Ovšem rodiče v dobré víře, aby neničili přirozený rozvoj svých dětí a nebrzdili jejich potenciál, opomněli, že děti se ve světě bez hranic a pravidel ztratí a necítí se v něm dobře.

Nemyslím, že by jakýkoli rodič, který miluje své dítě, chtěl úmyslně své dítě poškodit. Všichni konáme, jak nejlépe umíme. Až posléze zjišťujeme, jaké plody naše výchova nese a někdy až zoufale pozorujeme, že se to tak trochu někde zvrtlo a že takhle jsme to přeci nezamýšleli.

Ne nadarmo se říká „zlatá střední cesta“. 😊 Platí to i ve výchově. Postupně mnoho rodičů došlo k názoru, že je třeba zkombinovat předchozí dva způsoby. Tedy že děti budou dostávat jasné a pevné hranice, ale s laskavostí a s ohledem na to, jaké dítě je, kam směřuje a že má nárok vyjádřit svůj názor.

V respektujícím přístupu k výchově se tedy snažíme změnit svou mluvu. Nutno podotknout, jak těžké je měnit něco, co máme dlouhodobě zažité. Jako bychom chtěli měnit cestu, kterou denně chodíme z domova do práce a z práce domů. Děláme to automaticky, už o tom nepřemýšlíme. A najednou nám někdo řekne, že máme začít chodit jinudy. Musíme se hodně soustředit, abychom nešli svou zajetou cestou. A kolikrát se stane, že v automatickém nastavení na tuto cestu sejdeme.

Není tedy snadné změnit navyklé reakce a způsob mluvení. Automatismus nám nahazuje slovní spojení, která máme zakořeněna už od dětství – od svých rodičů. A my najednou chceme něco jinak. Ano, chce to trénink. Ale dá se to měnit. Po malých krocích a za každý úspěch se pochválit.

V respektující komunikaci totiž nepoužíváme hodnotící jazyk, nýbrž snažíme se ho vyměnit za jazyk popisný. Hodnotící jazyk říká, jaký člověk je, když udělal tohle nebo tamto, používá slůvka jako „zase“ a „nikdy“. Tedy věty typu:

„Ty nikdy neuklidíš boty do botníku, už jsem ti to tolikrát říkala, jsi snad hluchý?“

„Ty jsi fakt neschopný, když nedokážeš spočítat tenhle příklad.“

„Zase jsi nevyndal nádobí z myčky, jsi fakt líný.“

Asi si to všichni dovedeme představit a vět by mohlo být hodně. V popisném jazyku se však vyhýbáme soudům člověka. Reagujeme na situaci a snažíme se ji popsat. Předchozí věty by tedy mohly například znít:

„Jaj, já tady vidím botky na podlaze a ony patří do botníku…“

„Ten příklad ti dává hodně zabrat a já tápu, jak lépe bych ti mohla poradit.“

„Všimla jsem si, že v myčce je čisté nádobí a zlobím se, že tam nemohu dát špinavé.“

Možná namítnete, že se tím ale nic nevyřeší. Jasně, ono to tak zpočátku vypadá. Kouzlo popisného jazyka je však v tom, že právě dává prostor k tomu, aby se otevřel dialog a diskuse. Hodnotící jazyk toto zpravidla nenabízí a dost často to končí bouchnutím dveří nebo křikem.

V popisném jazyce zásadně používáme „Já-formu“ – mluvím tedy o tom, co vidím, slyším, cítím, vnímám… a jak to je právě teď. V tuhle chvíli. Ne před týdnem nebo „opět každý den“. 😉

Navíc do toho vkládáme empatii a snažíme se vnímat i toho druhého. Proč asi reaguje tak, jak reaguje. Co se mu aktuálně děje, jaké mohou být důvody toho, že nesplnil úkol. Zároveň v respektující komunikaci nasloucháme tomu druhému. Neboť to je základem toho, abychom se mohli v komunikaci posunout dál – k dialogu a případně i k nějakému řešení, na kterém se dohodneme. A ne vždy je řešení cílem, samozřejmě.

Pokud se chceme s druhým dohodnout, je velmi důležité chtít mu naslouchat a pochopit jeho potřeby. Každá naše reakce vychází z nějaké potřeby. Potřeb máme mnoho a ty upřímné hluboké potřeby nejsou v konfliktu. V konfliktu jsou pak právě naše reakce, které použijeme, abychom potřeby dosáhli.

Kupříkladu se na párové terapii ocitnou manželé, kteří se hádají, neboť muž nechává věčně na lince hrneček. Když se jde po potřebách, které tam žena má – proč jí to tak rozčiluje, hledá se, zda je to potřeba pořádku? To znamená, že pokud ano, pak by si ten hrneček mohla uklidit do myčky sama. To ovšem není řešení, které by chtěla. Pátrá se tedy dál, až se dojde k tomu, že se cítí být neslyšená a její potřebou je potřeba respektu ze strany svého muže a zároveň touha být s ním. Pokud toto muž slyší, nebývá už pak problém se dohodnout. Najednou nemá pocit, že by byl buzerován, ale vnímá, že jeho žena s ním chce trávit čas a chce mít pocit, že jí naslouchá. V tu chvíli konflikt zmizel.

Být tedy autentičtí a zároveň chtít slyšet pohled druhého může být cesta k nenásilné komunikaci, která přináší oboustranné uspokojení.

Toto se dá praktikovat samozřejmě i s dětmi. Dát jasně najevo, co já potřebuji a zároveň chtít slyšet, co potřebuje moje dítě. V tu chvíli hledáme společně řešení, jež by nám oběma vyhovovala. Může se stát, že se takové řešení najít nepovede. Pak tedy možná z pozice dospělého, které dítě vede na cestě jeho životem, rozhodneme. Dítě z toho může být smutné, naštvané, vzteklé, cokoli Vás napadne. I to je v pořádku. Emoce přijímáme. Dítě může své emoce vyjádřit a my je nekritizujeme, naopak je můžeme pojmenovat a ukázat, že rozumíme tomu, jak těžké to pro dítě může být, když mu zkřížíme plány. Přesto nepovolíme, protože pro dítě je velmi důležitá předvídatelnost a jasnost rodiče.

Stane-li se, že jsou v konfliktu dvě děti, klasicky třeba právě sourozenci, můžeme jim pomoci tu situaci řešit jen tím, že budeme v roli mediátora. Nebudeme hledat řešení za ně ani nebudeme hledat viníka celého konfliktu. V takovou chvíli můžeme nechat jedno dítě, aby situaci popsalo a druhé, aby zopakovalo, co první řeklo. Poté se vymění, druhé to popíše a první zopakuje. To samé se udělá s emocemi – první dítě popíše, jak se cítí a druhé to zopakuje a poté zase obráceně. Až pak jedno dítě navrhne řešení a nato druhé dítě. Třeba se opravdu domluví. Jen je třeba jim věřit a příliš do toho nezasahovat. (Což je někdy fuška, já vím. 😉)

Nenásilná komunikace s respektem je opravdu krásný nástroj, jak předcházet konfliktům a učit se hledat společná řešení. I když se někdy musí trénovat.

Mgr. Lucie Baliharová

Zaujalo vás toto téma?
Na podobná témata nabízíme na Eduall.cz i online kurzy a webináře, kde jdeme více do hloubky a přidáváme praktické příklady nebo se přidejte se do Eduallklub, kde získáte přístup ke kompletní knihově záznamů webinářů (přes 90 záznamů) a ke všem živým webinářům.

Nově jsme pro Vás vytvořili FB skupinu

Eduall poradna pro pedagogické pracovníky a rodiče