JAK NA VZTEK U DĚTÍ

Vztek. Tato emoce je sama o sobě velmi třaskavým tématem a kdykoli na ni na kurzech narazíme, je třeba se zastavit a věnovat tomu delší čas. Vztek v nás totiž něco vyvolává. Je to emoce, se kterou jsme se všichni potkali a dost často nevíme, co s ní. A přitom je to emoce lidem přirozená jako každá jiná a jako takovou bychom ji měli brát. Jenže proč nám to tak snadno nejde?

Když se potkáme u svých dětí se vztekem, ve většině z nás to vzbudí nevoli a máme potřebu to nějak zastavit nebo za ni dítě potrestat. Přitom za smutek nebo radost bychom dítě netrestali a méně invazivně bychom tyto emoce zastavovali. Jenže vztek je jiný.

Je dobré si uvědomit, že většině z nás v dětství nebylo umožněno vztek projevovat a zdravě se s touto emocí vypořádat. Byl nám obvykle zastavován a slýchali jsme věty typu: „Nevztekej se nebo ti ještě přidám, ať máš proč řvát.“ nebo „Mazej do svého pokoje a vrať se, až se uklidníš.“ A tak jsem se naučili, že vztek je emoce nepřijímaná a vyjadřovat ho vyvolává negativní reakce u těch nám nejbližších. Zavřeli jsme ho v sobě a naučili se, že má být ve skříňce někde hluboko v nás. Jenže to naše malé děti ještě neví, dokud bychom jim stejné poselství nepředali. A tak vztek projevují jako přirozenou emoci a tím nám otevírají tu naši skříňku a jejich vztek velmi často budí náš vztek. Tím, že jsme se s ním nenaučili v dětství pracovat, a naopak jsme ho někam zavírali, tak ani v dospělosti nevíme, co s ním, natož, abychom to naučili naše děti. Pokud sami nevíme, jak se vztekem zacházet, vztek dětí budí náš vlastní vztek, zaplavuje nás, což se nám nelíbí a bráníme se. A chceme se tomu vyhnout, a tak bychom děti nejraději co nejrychlejší cestou umlčeli nebo poslali někam pryč. Ideálně co nejdál. 😉

Jenže to celé pak rozjíždí kolotoč neporozumění vzteku a nemáme šanci pomoc dětem tuto emoci správně zpracovávat. Děti se nejvíce učí nápodobou. Učí se pojmenovávat emoce díky tomu, že je pojmenujeme my sami, že jim dáme najevo, kterak emoci známe a považujeme ji za přirozenou. Dívají se, jak s touto emocí zacházíme my, jak na ni reagujeme, co děláme apod. Pokud toto máme nezpracované a vnitřně si vztek zakazujeme, nemají šanci se to naučit. Jak jsem již předeslala, je to dané nejčastěji právě tím, jak nám vztek nebyl umožňován. Ani naši rodiče si s ním ve velké většině případů neuměli poradit. Nejde o to jim to vyčítat, spíše se zamyslet, jestli to chceme předat takto i našim dětem. Opět je naučit, že vztek je něco nepřijatelného a zakázaného. A že je třeba ho zavřít do nějaké skříňky hluboko v nás.

Gábor Maté, odborník na trauma, mluví o tom, že nemožnost vyjadřovat emoce a neschopnost se v nich zorientovat na základě blízkosti s někým dospělým v našem dětství, zvyšuje riziko psychických obtíží do budoucna. Tito lidé jsou pak snadnějším terčem pro deprese a psychické poruchy.

Už malé miminko potřebuje mozek dospělého, aby dokázalo regulovat své vlastní emoce. Jinak je jimi absolutně zaplavené a nedokáže si s nimi poradit. Děti nás tedy potřebují, aby se naučily s emocemi zacházet a vnímají způsoby, jakými emoce ovládáme či právě naopak neovládáme.

Mluvíme-li o vzteku, je dobré se na něj podívat hlouběji. Vztek totiž bývá často špička ledovce. Pod ním je obvykle schována bezmoc, beznaděj, frustrace a bezbrannost. Pokud se cítíme natolik frustrovaní, že nevíme, co s tím, chráníme se vztekem. Je to přirozená reakce těla, jen jeho projevy nejsou vždy přijatelné a je třeba se naučit s ním zacházet.

Vztek nám říká, že možná byly narušeny naše hranice a my si s tím neumíme poradit. Pokud pod tu špičku ledovce nahlédneme, měli bychom se tedy zamyslet, co je třeba ochránit a co nám bylo narušeno. Člověk pak třeba zjistí, že je nutné se naučit říkat NE. A když vidíme vztekající se dítě, možná si ve chvíli, kdy se nám na to konto otevírá náš vlastní vztek, říci něco ve smyslu: „Moje dítě se teď cítí tak bezmocné, že to vyjadřuje až takto silně“. Možná, že když pod tou velikou emocí vzteku uvidíme to malé vyděšené a bezbranné dítě, které neví, co se sebou a jen se brání, lépe jeho vztek přijmeme.

V emoci vzteku je dobré pozorovat, co se děje s naším tělem, dobře dýchat a nenaskočit na nutkavé jednání, kdy bychom mohli říct nebo udělat něco, co nás pak může zpětně mrzet. Doporučuje se dobře se uzemnit, mít obě nohy na zemi, vnímat, kde a jak se země dotýkám a dobře dýchat. Zároveň se ale nebránit tomu vztek zdravě projevit. Zdravě je myšleno tak, abych svou reakcí nebo jednáním neublížila sobě ani nikomu jinému. Ovšem projevit vztek je velmi důležité a podpůrné, učí nás to chránit sebe a své hranice, vnímat své emoce a dávat jim prostor projít naším tělem. Každý můžeme mít různý způsob, jak vyjadřujeme vztek – pokud si to již dokážeme dovolit. Někomu vyhovuje křičet, někomu dupat, někdo to vyběhá či vycvičí, jiný to vytancuje nebo prodýchá v přírodě… Nic není špatně nebo dobře. Jen to chce naslouchat svému tělu a mít na paměti, že má reakce a způsob projevení vzteku neohrožuje nebo neomezuje nikoho v mém okolí. A samozřejmě ani nás samé.

Předávat dětem to, že všechny emoce jsou přijímané, je opravdu moc užitečné. Neznamená to schvalování veškerého jednání. Tam samozřejmě je třeba dávat jasné hranice. Pokud dítě pod vlivem emoce ubližuje nebo omezuje někoho ve svém okolí, je nutné to korigovat. Ovšem je třeba děti učit vztek zdravě projevit. U dětí často velmi dobře funguje papír – ať již tak, že ho může zmuchlat, rozstříhat, roztrhat, házet nebo cokoli Vás napadne. Někdy se děti učí, že mohou kopnout nebo bouchnout do polštáře či jiného měkkého předmětu. Zvláště v případě, kdy pod vlivem prudké emoce vidíme, že dítě potřebuje jít do rychlé akce a uhodit. Není v pořádku uhodit maminku nebo bráchu, ale můžeš bouchat do tohoto polštáře…

Určitě byste našli mnoho dalších způsobů, jak lze vztek vyjadřovat, aniž bychom ho jako emoci odsoudili. Dítě by se cítilo nepřijaté a nerozumělo by tomu, co se děje, když ho najednou odmítáme a posíláme pryč. Nebo proč se rodiče zlobí, když já jsem vlastně jen tak moc bezmocný a potřeboval bych pomoci, jak tomu všemu guláši v sobě porozumět a co s tím dál dělat.

Pokud budeme znát spouštěče vzteku a budeme umět zacházet s tím, jak naše tělo na vztek reaguje, lépe ho budeme zvládat. Včetně toho, že existují různé dechové techniky, jež si můžeme osvojit a učit je rovněž své děti. Techniky sebezklidnění. Ovšem, jak jsem se již zmiňovala výše, do určitého věku se dítě není schopno seberegulovat samo a potřebuje k tomu svého blízkého dospělého. Tento věk je individuální, ale jistě poznáme, kdy už si dítě s emocemi dokáže poradit samo a kdy ještě ne. Nedoporučuje se tedy posílat děti zahlcené svými emocemi pryč. Potřebujeme se co nejvíce naučit zpracovávat naše vlastní emoce, kterých se emoce dětí velmi intenzivně dotýkají. Poté můžeme pomoci dětem, aby se naučily na své emoce adekvátně reagovat a přijatelně je vyjadřovat, aniž by byly nuceny je potlačovat. Potlačované emoce totiž nezřídkakdy způsobují nemoci, což určitě dětem předat nechceme.

Tedy pevné nervy a jako vždycky – začít musíme u sebe. To bývá nejtěžší. 😊 Přeji hodně sil, trpělivosti a laskavosti k sobě samým i ke svým dětem.

Mgr. Lucie Baliharová

Dovolte mi pozvat Vás na webinář paní Lucie Balihárové

Webinář provede účastníky tématem rizik, která přinášejí odměny a tresty – co způsobují a jak ovlivňují motivaci dítěte. Zaměříme se na to, jak jsme se naučili fungovat ve světě, a co si z těchto vzorců neseme do budoucího života.

Proč tresty nefungují a pochvaly nestačí – webinář s Lucií Baliharovou | Eduall

Zaujalo vás toto téma?
Na podobná témata nabízíme na Eduall.cz i online kurzy a webináře, kde jdeme více do hloubky a přidáváme praktické příklady nebo se přidejte se do Eduallklub, kde získáte přístup ke kompletní knihově záznamů webinářů (přes 90 záznamů) a ke všem živým webinářům.

Nově jsme pro Vás vytvořili FB skupinu

Eduall poradna pro pedagogické pracovníky a rodiče

Nebo nás můžete sledovat na Linkedln

Eduallcz