ODMĚNY A TRESTY

Dnes přicházím s lehce kontroverzním tématem. Odměny a tresty. Co je na nich špatného? Vážně mají nějakou odvrácenou tvář?

Zkusím Vám nabídnout možná jiný pohled na věc. Ono to totiž celé souvisí s motivací dítěte. A pokud chceme podpořit naše děti, aby žily a rozhodovaly se z vnitřní motivace, pak je třeba přemýšlet právě i nad tresty a pochvalami.

Vím, co Vám teď asi běží hlavou – jde vůbec žít bez trestů, odměn a pochval? Pojďme se na to tedy podívat blíže.

Vnitřní motivace je o našich potřebách. Musíme být však schopni je vůbec rozpoznat, abychom se jimi mohli řídit. Potřebuji se naučit zastavit sama u sebe a zjistit, co cítím, co vnímám, že se děje a co tedy potřebuji. Co s tímto vším tedy ale dělají odměny a tresty?

Začneme u trestů, tam je to zřejmější a řekla bych, že obvykle i lépe přijímané. 😊

Když se totiž podíváme na trest – je to něco, co následuje po činu, který byl vyhodnocen jako negativní nebo „trestuhodný“. Následuje tedy trest. Trest u většiny z nás vyvolá negativní emoce a přesuneme se z velké části buď do pocitů oběti nebo do nepřátelské pozice. V roli oběti se propadáme do pocitů ponížení, lítosti a beznaděje, což nám ani v budoucím životě neslouží k užitku. V případě nepřátelské role většinou cítíme vztek, vzdor, nenávist apod, což může být aktivizující, ovšem obávám se, že ne úplně směrem, kterým bychom rádi, aby se naše dítě vydalo.

Jinými slovy – děti pak pod pohrůžkou trestu jednají buď ze strachu nebo proto, že se nám chtějí zavděčit. Celé to zavání podmíněnou láskou, tedy „budu tě mít ráda, když budeš hodná holčička/ hodný chlapeček“.

Četli-li jste již ode mě o fungování mozku, víte, že v pocitu ohrožení není možné se nic učit. Není to tedy rozhodně žádoucí, aby dítě mělo strach a cítilo se nejistě či v ohrožení. Trest pak pozbývá smyslu a neotevírá učící proces. A to si asi vlastně říkáme, že přece je naším cílem, co říkáte? Potrestám dítě, aby vědělo, že tohle se nedělá.

Jenže – zjednodušeně řečeno, trest brání tomu, aby se dítě něco mohlo naučit. Je to mocenský model, kdy někdo někoho trestá a má tedy tu moc, že rozhoduje, za co a jak. Sám trestající se rozhodne, co udělá. Někdy dá zákaz, někdy dá facku apod, ačkoli jde o stejnou situaci. Může to navíc tedy být nečitelné a o to více to vzbuzuje nevoli a nejistotu u dítěte. Dítě ztrácí v tu chvíli tolik nezbytný pocit bezpečí a jistoty, což jsou jedny z našich základních potřeb, jež jsou nutné být uspokojeny, abychom se mohli učit, navazovat další vztahy, vnímat sami sebe a ostatní lidi.

Jeden z nejméně užitečných znaků trestu je právě to, že nesouvisí často s tou situací, která se udála. Dítě například rozbije hračku a rodič ho plácne. Nebo neuklidí věci v pokojíku a má zákaz pohádky. Jak se má dítě zorientovat a naučit se napravit svou chybu? Tento trest s sebou navíc nese morální odsouzení a to narušuje náš vzájemný vztah.

Dítě vnímá, že pokud rodič může trestat, je to přece legální a v pořádku a já také mohu stejným způsobem zacházet s někým mladším. Nezřídkakdy slyšíme své věty, jak je naše dítko povídá panenkám, plyšáčkům nebo domácím mazlíčkům. 😊 Že už jste se také přistihli, jak jste si říkali: „Jaj, tohle fakt asi říkám… to teda nezní moc hezky.“ A to je ještě ta lepší varianta – tedy to, že si jejich původ sama uvědomím, když takové věci dítě vysloví.

Dalším poselstvím trestu je to, že je již přeci vydán, jsem potrestaná, tedy jsem odpykala prohřešek a více už situaci řešit nebudu a nepotřebuji. Proč by dítě mělo dále řešit, jak to celé napravit, když už za to bylo potrestáno? Trest tedy opravdu neřeší tu podstatu věci.

Někdy je to tedy o tom, abychom si ulevili jinak než potrestáním dítěte. Protože já to chápu – ono trest dost často uleví dospělákovi, který má pocit, že jasně vytyčil hranice a dal dítěti najevo, kdo je tu pán a že se zlobí.

Mnohem užitečnější by bylo, pokud bychom došli k důsledkům toho činu a dítě muselo následky řešit, hledat cesty nápravy a poučení se z toho všeho. Nebude to do života lepší poselství? Možná by i pro nás bylo příjemnější vědomí, že dítě nedělá věci jen proto, že se chce vyhnout trestu, ale že to chce ze své vůle a pokud se mu něco nepovede, hledá cesty, jak to napravit a vyřešit. 😊 No, v ideálním případě.

Teď ta druhá část našeho povídání. S odměnami a pochvalami je to ještě trochu složitější. 😉 Co je špatného na pochvale, říkáte si? Máte pravdu, je to dost divné mluvit o tom, že pochvaly mohou být vnímány jako něco zpochybňování-hodného. Souhlasím, že vlastně pochvalou nasekáme o něco méně „paseky“, než trestáním. Jak jsme si řekli výše, trestem ohrožujeme i sebehodnotu člověka, a hlavně náš vzájemný vztah.

U pochvaly jde však především o tu vnitřní motivaci, kterou velmi osekáváme nasazením nějakého vnějšího motivu pro konání. Obvykle chválíme, protože chceme ocenit nějaké jednání a chceme ho posílit.

Rizikem však je to, že díky této vnější motivaci („dělám to proto, aby mě někdo pochválil“), snížíme výrazně tu vnitřní („dělám to, protože chci a činí mi to potěšení“). Tedy pokud mě nikdo nevidí a neodmění, proč bych to dělala? Díky vnější motivaci je pak člověk i manipulovatelnější a zranitelnější. A tohle obvykle za pochvalou nehledáme, viďte?

Pochvaly a odměny snižují hodnotu té které činnosti. Ta pak ztrácí smysl a mění se sice chování, ovšem nemění se postoj. Aby to bylo zřejmější a lépe pochopitelné, uveďme si příklad. Děti v jedné škole si o přestávkách četly. V jedné třídě dostaly informaci, že za každou přečtenou knihu dostanou odměnu (tam si můžete dosadit cokoli – čokoládu, čas na mobilu, volná hodina…). Ve druhé třídě žádná odměna za přečtení knihy nebyla. Odměňované děti četly hodně, ale knihy, které byly hlavně krátké, snadné k přečtení, bez ohledu na to, zda pro ně byly zajímavé. Chtěly jen přečíst co nejvíce knih v co nejkratším čase. Poté, co přestaly děti dostávat odměnu nebo jim odměna přestala připadat atraktivní, stala se zřejmá věc – děti přestaly číst. Ve třídě, kde odměna žádná nebyla, děti četly i nadále. A navíc knížky, které je opravdu zajímaly.

Je velké riziko, že odměna nemusí připadat dětem atraktivní a začnou chtít více, aby dosahovaly stále stejných výsledků, o které nám jde. Odměny pak blokují i kreativitu a touhu jít do nějakého rizika.

Děti, které si zvykly na odměnu či pochvalu, vlastně vnější motivaci vyžadují a potřebují, aby jim jejich dílo nebo výkon někdo ohodnotil. Až poté se cítí buď dobře nebo špatně. Na základě cizího hodnocení. Ne na základě svého vlastního pocitu. Buduje to tedy i závislost na okolí.

Samozřejmě nechci říct, že nemáme děti vůbec oceňovat, to rozhodně ne. Děti náš zájem potřebují – ale jde přesně o to, jak zájem projevím a zda je to opravdu zájem. Pokud mám z dítěte radost, pak je skvělé ji vyjádřit velmi konkrétně. Co přesně se mi líbilo, co se povedlo a hlavně se ptát dítěte, jaký ono samo na tu věc má názor. Ptát se na jeho pocity. Je trochu nešťastné říkat dítku, že je „šikulka“, protože pod tím fakt nevíme, co se schovává a kdy teda šikulka jsem a kdy nejsem… Raději konkrétně pojmenujme to, co chceme ocenit. „Teda, ten obrázek ti musel dát tolik práce, tady se mi líbí, jak jsi vykreslil ten strom. A co tobě se nejvíce líbí?“

Povzbuďme tedy děti, ať mají samy radost z té činnosti, ať nestaví svou sebehodnotu na jiných lidech a jejich názorech. 😊 A tolik z nás s tím zápasíme, že?

A pak přijdou děti do školy a dostávají známky… Ano, správně vnímáte, že je to vnější motivace. Ale i s ní je možné pracovat. Tak, aby rozuměly tomu, co se pod známkou schovává a aby se učit chtěly pro sebe, a ne pro známku. To by ale ještě zabralo možná prostor na další minimálně půlčlánek. A tak se pro dnešek rozloučím a budu věřit, že se ve Vás možná zažehla jiskřička, která nutí k přemýšlení, zda třeba některé věci alespoň o kousek nedělat nebo neříkat jinak. A za to máte můj obdiv, protože tahle témata jsou opravdu kontroverzní a chce to opravdu velkou dávku zastavení se ve svých hodnotách a zvycích. To není vůbec jednoduché. Tedy hodně sil a já oceňuji, že jste dočetli až sem, i když jste v průběhu určitě měli i nápad, že tohle je možná až moc. Dobrá práce, držte se a vezměte si z toho všeho opravdu jen to, co Vám dává smysl. 😊

Mgr. Lucie Baliharová

Dovolte mi pozvat Vás na webinář paní Lucie Balihárové

Webinář provede účastníky tématem rizik, která přinášejí odměny a tresty – co způsobují a jak ovlivňují motivaci dítěte. Zaměříme se na to, jak jsme se naučili fungovat ve světě, a co si z těchto vzorců neseme do budoucího života.

Proč tresty nefungují a pochvaly nestačí – webinář s Lucií Baliharovou | Eduall

Zaujalo vás toto téma?
Na podobná témata nabízíme na Eduall.cz i online kurzy a webináře, kde jdeme více do hloubky a přidáváme praktické příklady nebo se přidejte se do Eduallklub, kde získáte přístup ke kompletní knihově záznamů webinářů (přes 90 záznamů) a ke všem živým webinářům.

Nově jsme pro Vás vytvořili FB skupinu

Eduall poradna pro pedagogické pracovníky a rodiče

Nebo nás můžete sledovat na Linkedln

Eduallcz