Stanovování hranic u dětí: Jak nastavit limity s respektem

Stanovování hranic a limitů je velkým tématem nejen mezi rodiči a dětmi, ale také mezi vychovateli a dětmi, učiteli a dětmi a vlastně kdekoli se snažíme vést děti správným směrem. Nebo minimálně směrem, který si myslíme, že je správný. 😊 Děti občas mají jiný názor.

Byla doba nedávno minulá, kde se rodiče dostali sami do pasti toho, jak moc dát svobody svým dětem a co vlastně svoboda znamená. Ano, dítě potřebuje možnost volby, být autonomní a moci o něčem rozhodovat. To však určitě neznamená, že by mělo rozhodovat o všem, ba dokonce i o svých rodičích. Nedávno mi vyprávěla známá, že její kamarádka se potýká s naprostým nerespektem svého předškolního synka. Ten do ní kope, nadává jí, neposlouchá její pokyny. Sama je z toho velmi rozhozená. Když jsem se ptala, jak reaguje na synkovy výpady vůči ní, dostalo se mi odpovědi, že nijak. Přejde to a pak si kamarádce stěžuje, jak je to hrozné. Zároveň vychází vstříc všemu, co syn chce, aby právě předešla těmto jeho projevům. To je však začarovaný kruh. Většina pečujících došla k tomu, že toto bývá právě důsledek toho, když dítě neví, kde jsou hranice, nenarazí na limity a žije ztraceno ve světě bez hranic. Děti opravdu hranice a limity velmi nutně potřebují, cítí se tak jistěji a v bezpečí. To samozřejmě neznamená, že vše autoritativně určuje jen dospělý. Je vhodné limity stanovovat klidně ve spolupráci s dítětem. V některých případech je ale pevná hranice stanovená dospělým více než žádoucí a přináší paradoxně dětem více klidu. Například nevysvětlujeme dlouze dítěti, že se chodí po přechodu na zelenou, pokud už nám vbíhá pod auto. V tu chvíli jasně stanovím hranici „ne“ a dítě chytnu. Posléze můžeme mluvit o tom, jaká pravidla tu platí. Jsou však situace, ve kterých se o limitech s dítětem bavit můžeme a stanovovat je spolu s ním. Dítě je pak ochotnější pravidla dodržovat.

Dítě potřebuje být vedeno a vědět, jakou cestou jdeme a kde už je hranice, za kterou nechodíme.

Děti se nejvíce učí nápodobou – to je známý fakt. Optimální tedy je, pokud se dospělý chová tak, jak by chtěl, aby se chovalo dítě. To odkoukává zásady slušného chování, fungování ve společnosti, platící pravidla apod. Je to nejsnazší a nejrychlejší cesta.

Pokud je třeba nastavit nějakou hranici či pravidlo pevně, to znamená, pokud nestačí nápodoba, jak na to jít?

Je třeba předvídat – tedy stanovit hranici dopředu tam, kde tuším, že by mohlo dojít k nějaké konfliktní situaci. Kupříkladu právě ta chůze na zelenou přes přechod. Předvídat, že tohle pravidlo dítě potřebuje dopředu znát. Pokud se stane, že se poruší, určitě pak dodatečně jednat o celé situaci a znovu vysvětlit.

Lepší je určitě stanovovat spíše pozitivně než zákazem. Dítě lépe reaguje na to, co je možné, než na slovo „Ne“. To v něm obvykle vzbudí negativní emoce – maminka se zlobí, maminka mě nemá ráda nebo nechci to tak, chci si to dělat po svém. Je užitečnější, pokud dítěti řekneme „Chodíme na zeleného panáčka“ než „Nesmíš chodit na červenou“.

V každém případě je dobré stanovovat hranice v klidu, v době, kdy nejsme v emocích, v hádkách, rozrušení apod. Raději v době, kdy na sebe máme čas, jsme dobře naladěni a můžeme si spolu vyjasnit věci, které potřebujeme dodržovat. Určitě dítě potřebuje vědět smysl těchto limitů. Chceme-li, aby dítě něco dodržovalo a chtělo nám jít naproti, potřebuje tomu rozumět. A zároveň mít možnost argumentovat. Je fajn tedy být otevření i jeho protiargumentům, které si můžeme vyslechnout a dále pak rozvíjet, aby bylo lépe pochopeno, k čemu směřujeme a proč to vlastně chceme. Buďme rovněž uvážliví, co opravdu je nutné vyžadovat a co je zbytečné. Ne všechny hranice jsou zcela nutné.

Má oblíbená otázka v rodičovských skupinách je, kdo si stele ráno postel a proč. Dochází pak k mnoha veselým situacím, kdy se bavíme o nastavených hranicích, kde se vzaly, zda je opravdu potřebujeme a jak to vlastně sami vnímáme. Stejně tak, zda je možné jít ke stolu v pyžamu nebo ne. Je mnoho pravidel, které si stanovujeme sami a možná někdy jsou jen zažitým zvykem a už nám neslouží. Nebo naopak cítíme, že v tomhle je nám dobře a potřebujeme, aby to tak bylo užíváno. Musíme však vědět proč. Bez toho je těžké po někom dalším chtít, aby se k nám připojil. 😊

Ještě chci zmínit, jak důležité je vnímat také věk dítěte. Pravidla a hranice jsou přizpůsobené i věku dětí a je dobré je tedy upravovat a diskutovat o nich, jak děti rostou. Máme-li v rodině různě staré děti, může být stanoveno, že některé jde spát dříve, druhé později. Je to v pořádku. Hierarchie podle věku nám zajišťuje jistotu, že tudy se ubírám. Samozřejmě to s sebou nese i mnoho diskusí a pocitů nespravedlnosti. Ale ve chvíli pochopení smyslu této hranice a jasného vysvětlení, že věk má svou roli, děti se přizpůsobí.

Dobře, nastavili jsme hranice. Jak zajistit jejich dodržování? Mějte, prosím, trpělivost. Opakované upomínání a nezdary patří k procesu učení.

Nežádejme příliš mnoho najednou. Nechtějme po dětech dodržovat naráz hodně nových pravidel. Zavádějme je jedno po druhém, aby ho dítě mohlo integrovat a zvyknout si na něj.

Upusťme od tělesných a psychických trestů, neboť ty nám v procesu učení a integrace hranic vůbec nepomáhají. Ba naopak. Zastavují obvykle nechtěné konání jen pro tuto chvíli a neukazují tedy, co je správné a proč. Nedostavuje se efekt pro pochopení a učení. Navíc povzbuzují vzdor a odpor a vyzývají ke lži. Děti se pak bojí trestu a raději zalžou, než aby se vystavily nepříjemnému faktu potrestání. Činí to bolest a ničí vztah mezi dospělým a dítětem. Pak je to začarovaný kruh. Dítě potřebuje mít pevný vztah se svým dospělým, aby bylo ochotno jít s ním stejnou cestou a respektovat stanovené limity. Bez toho se oslabuje i dítě samotné, jeho sebedůvěra, důvěra v dospělé a ve svět.

Naopak však změnu chování požadovaným směrem poznamenat a uznávat. Neznamená to jen „chválit“ nebo „šikulkovat“, ale opravdu konkrétně sdělit, z čeho máme radost, co se povedlo, jak se dítě posunulo apod.

Velký podíl na zdaru zavádění pravidel má rodičovská důslednost. Zde se musím přiznat, že to bývá pro mě nejtěžším bodem. Člověk se občas ve své pohodlnosti uchýlí k rychlému řešení, „aby byl klid“, což ale může znamenat, že pro tentokrát tedy hranici porušíme, ale příště už zase platí. Tím si podřezáváme vlastní větev. Dítě velmi rychle pochopí, že když jsme to jednou porušili, tak to můžeme porušit znovu a znovu a bude to vyžadovat. Ano, to se mi doma občas děje. 😉 A je to jen vina mé nedůslednosti a pohodlnosti. Ono totiž důsledně trvat na hranici, která byla domluvena, někdy opravdu stojí nervy a odhodlání. Děti to s námi umějí a dokáží nás někdy utáhnout na vařené nudli. 😊

Doporučuji tedy, aby se hranice opravdu nastavovaly společně s dětmi – již od útlého věku je možné se domlouvat na některých věcech. A čím více dítě roste, tím roste potřeba být součástí rozhodovacího procesu. Zapojme do něj děti, budou pak lépe pravidla dodržovat.

Mluvila jsem o tom, že tresty nebývají účinným prostředkem. Jak tedy reagovat, pokud dítě pravidla a hranice překročí? Pokud nedodrží dohodu?

Funkčnější než trest bývá důsledek – ideálně s tím, že dopředu možné důsledky s dítětem projednáme. Co se stane, když se to poruší. Co to bude znamenat. Je skvělé, když je to logický důsledek – nevstaneš včas, přijdeš do školy pozdě, budeš se muset omluvit a doplnit si látku… Než ho navozovat – tedy než si vymýšlet, co se bude dít v případě porušení dohody. Ale i to je možné. Aby dítě pocítilo, že se nějaký důsledek dostavil. Ne „jen trest“.

Dobré je také pomoci dítěti s dodržováním. Vidím-li, že pro dítě je to těžké a opakovaně překračuje hranici, zjišťovat, čím to je, co by pomohlo, aby se limit nepřekračoval. Přemýšlet, zda jsou tedy hranice nastaveny přiměřeně? A pokud ne, pak udělat dohody nové.

Ve chvílích stanovování hranic a limitů často dochází k výměně názorů a opravdu může mít dítě jiné přání, kde by limit měl být – zvlášť třeba u stanovování délky času na mobilu. 😉 Ovšem budeme-li se snažit dělat dohody s dítětem a dostatečně dávat smysl tomu, co a proč chceme, můžeme konflikty hodně eliminovat nebo zmenšovat.

A bude-li něco opravdu nutné, pak jako dospělý převezmeme svou odpovědnost a hranici zadáme. Ne s odůvodněním „protože jsem to řekla“, ale s tím, že je to důležité a proč.

Držím palce a přeji Vám mnoho trpělivosti a odhodlání. Nejdůležitější je vždy vztah s dítětem. O to jde. 😊

Mgr. Lucie Baliharová

Zaujalo vás toto téma?
Na podobná témata nabízíme na Eduall.cz i online kurzy a webináře, kde jdeme více do hloubky a přidáváme praktické příklady nebo se přidejte se do Eduallklub, kde získáte přístup ke kompletní knihově záznamů webinářů (přes 90 záznamů) a ke všem živým webinářům.

Nově jsme pro Vás vytvořili FB skupinu a nebo nás můžete sledovat na Linkedln

Eduall poradna pro pedagogické pracovníky a rodiče

Eduallcz