V názvu mého článku se vyskytují dvě důležitá témata – stres a mozek. Myslím, že nejsme asi nikdo na pochybách, že stres náš mozek ovlivňuje, stejně jako mnoho dalších oblastí našeho života. To, co s Vámi chci sdílet, je právě propojení fungování mozku s učením, pokud nejsme v klidu. Mně osobně pochopení fungování mozku dalo mnoho odpovědí pro můj osobní život, ale i pro učení dětí – ať již se jedná o děti vlastní či učíte děti ve školách nebo jiných zařízeních.
Začnu tedy tím zásadním – naším mozkem a jeho strukturou a fungováním. Lidský mozek se vyvíjel evolučně postupně od plazů, tedy mozkový kmen, který máme společný právě s plazy, je původní a důležitá část našeho mozku. V té se ukrývají instinkty. Základní reakce našeho těla v ohrožení. Na ohrožení obvykle existují tři druhy reakcí – útok, únik a zamrznutí.
Útok je aktivní reakcí našeho mozku – jdeme tedy do akce a řešení. Při úniku se snažíme zmizet a náš mozek produkuje veškerou energii na schování se před ohrožením. Zamrznutí bývá relativně častá reakce, kdy nejsme po nějakou dobu schopni udělat vůbec nic. Jen přihlížíme a nejsme schopni ani pohybu ani jakékoli reakce. To, jakou reakci náš mozek zvolí, nejsme schopni vůlí jakkoli ovlivnit. Udělá to sám tak, jak je nastaven a jak to vyhodnotí. Zjistíme to až ve chvíli, kdy se opravdu do takové situace ohrožení dostaneme. Mojí reakcí na ohrožení je právě zamrznutí – není to ideální reakcí, neboť ve chvíli, kdy má pětiletá dcera vbíhala do silnice před přijíždějící auto, těch pár vteřin by se mi velmi hodilo, abych včas mohla zareagovat. Nemohla jsem se ani pohnout ani zakřičet, aby se zastavila. Naštěstí paní řidička měla reakci rychlejší a zastavila. Vše tedy dobře dopadlo, ovšem míra mého stresu v tu chvíli byla tak vysoká, že můj mozek vyhodnotil zamrznutí jako nejlepší vhodnou reakci pro ochranu celého systému organismu. Nelze se na mozek zlobit. Je to opravdu instinktivní a ochranná reakce, kterou nelze ovlivnit, jen o ní vědět.
Další částí našeho mozku je limbický systém, tzv. savčí mozek, jež máme společný se savci. V něm máme ukryty emoce. Ty obvykle vůlí také příliš neovlivníme, ale již s nimi dokážeme pracovat o něco lépe vědomě než s instinktivní reakcí. Emoce přichází a odchází a ovlivňují do jisté míry naše chování.
To, co my lidé máme navíc od živočichů, je šedá kůra mozková – lidský mozek. Díky němu můžeme logicky uvažovat, analyzovat, plánovat a poučit se z minulých zkušeností. Tato část mozku nám tedy umožňuje se učit, přijímat nové informace, integrovat je, pochopit a začít používat.
Pro zjednodušení si náš mozek můžeme představit tak, že palec pravé ruky je mozkový kmen, ten je vložen do dlaně levé ruky, která nám symbolizuje limbický systém, a ta palec schová do sebe, chytí ho. Pravá ruka se položí přes hřbet levé ruky a tím je lidský mozek kompletní. Dlaň pravé ruky by byla šedou kůrou mozkovou. Už jste si zkusili propojit své ruce do tohoto symbolu našeho mozku? 😊 A teď si představme, že se dostaneme do ohrožující situace. V tu chvíli se sepne mozkový kmen, tedy náš pravý palec a obě ruce se zvednou – odpojí se.
Stejně tak v emocích se nadzvedne pravá ruka, je odpojena, náš mozek řídí limbický systém.
A teď tedy to zásadní. Člověk se může učit jen v případě, že má připojenu šedou kůru mozkovou. A ta je připojena pouze ve chvíli, kdy ostatní části mozku jsou zcela v klidu. Nejsme ani v ohrožení života ani ve velkých emocích. Stejně tak se dá přirovnat zapojení naší schopnosti se učit na Maslowovu pyramidu potřeb, kdy ty základní potřeby musí být uspokojeny, abychom mohli uspokojovat vyšší, tedy například potřebu se učit.
Pro naši přirozenou potřebu se učit je tedy velmi zásadní být v klidu a mít uspokojeny základní potřeby. Pokud budu cítit hlad, žízeň, zimu, potřebu si odskočit na toaletu, můj mozek má o mnoho více sníženu kapacitu pro přijímání informací.
Křičet na plačící dítě, že „už jsem ti přece pětkrát ukazovala, jak si zavázat tkaničky“ nebo že „jsme tenhle příklad počítali včera a zase ho nevíš“, určitě nepomůže k tomu, aby dítě zapojilo logické přemýšlení a něco se naučilo. 😊 Je třeba udržet náš mozek v klidu a pak se učí nejefektivněji. A to jak v běžných životních situacích, tak právě ve škole. Pokud já jako dospělák nejsem v klidu, raději si běžte dát kávu nebo udělat něco, co nám činí radost a zklidní nás to. Až pak pojďme s dětmi dělat domácí úkoly. 😉
Je to informace, která může vést k pochopení mnoha nedorozumění mezi dětmi a dospělými nebo mezi lidmi všeobecně. Pro učitele to může být opravdu užitečné uvědomění, neboť dítě, které se bojí, se málokdy dokáže něco naučit.
Navíc učitel má ve třídě desítky dětí – záleží na třídě, ale počet dětí se v běžných školách pohybuje okolo třiceti v jedné třídě. Představíme-li si, že mozek každého z těch dětí reaguje na jiné podněty jako na ohrožující, musel by se z toho učitel zbláznit, aby zajistil naprostou idylickou atmosféru pro učení každého ze svých žáků. Na druhou stranu budou jistě všeobecně platné poučky, které sníží míru stresu dětí. Například na křik učitele reaguje většina dětí na prvním stupni jako na zdroj ohrožení. Vypne se šedá kůra mozková a dítě se nejdříve musí uklidnit, aby se zase připojila a bylo schopno se učit.
Každé dítě má jiný adaptační mechanismus a trvá mu různě dlouho, než je schopno zklidnit svůj mozek a dostat se ze stavu ohrožení do stavu klidu. V mozku máme tzv. amygdalu, což je párový orgán, který vyhodnocuje situace v běžném životě jako ohrožující. Ve chvíli, kdy to amygdala vyhodnotí jako rizikové, sepne se a mozek má dojem, že dochází k ohrožení života. Pak se vypnou ostatní části mozku a řídíme se instinkty. Ve chvíli zklidnění se postupně ostatní části mozku začnou opět připojovat. Tato fáze může trvat od několika sekund po několik minut až desítek minut. Samozřejmě má velký vliv to, jak moc je situace ohrožující. A ne reálně ohrožující, ale jako moc ji takto právě náš mozek vyhodnotí. I to ovlivní dobu, po kterou se pak zase dostává do klidového stavu.
V jedné pěstounské rodině jsme se setkali s tím, že jejich svěřená desetiletá dívka měla potíže se ve škole soustředit. Přestávala vnímat paní učitelku po tom, co přišla do třídy. Postupně se zjistilo, že spouštěč instinktivní reakce pro mozek tohoto děvčete bylo hození klíčů paní učitelky na stůl. V tu chvíli amygdala dívky vyhodnotila, že je v ohrožení života a mozek se přepnul do režimu přežití. Tato dívenka zažila v raném dětství zanedbávání, její rodiče užívali alkohol, nechávali ji doma samotnou a možná po jejich příchodu domů zazníval křik apod. Nevíme přesně, co se doma dělo, ovšem povedlo se odhalit, že právě zvuk bouchnutí klíčů spustil tak velkou reakci.
Zní to až neuvěřitelně, ale opravdu zdrojem ohrožení může být cokoli a je jasné, že vše nejsme schopni odhalit ani tomu předejít. I proto je velmi užitečné, pokud škola spolupracuje s rodiči či jinými pečovateli, kteří nejlépe dítě znají a mohou společně pomáhat dítěti, aby se ve škole cítilo bezpečně, dobře se učilo a zároveň respektovalo své učitele. A v tom nám všem držím velmi palce, neboť z dětí nechceme mít uzlíčky nervů, agresory či poslušné ovce, ale sebevědomé lidi, kteří dokáží respektovat hranice své i druhých.
Tedy Vám přeji pevné nervy, ať i v roce 2025 zvládneme učit sebe i děti s klidem a radostí.
Mgr. Lucie Baliharová
Zaujalo vás toto téma?
Na podobná témata nabízíme na Eduall.cz i online kurzy a webináře, kde jdeme více do hloubky a přidáváme praktické příklady nebo se přidejte se do Eduallklub, kde získáte přístup ke kompletní knihově záznamů webinářů (přes 90 záznamů) a ke všem živým webinářům.
Nově jsme pro Vás vytvořili FB skupinu